O dalekohledné sukovici

Kam jinam toho tvora s panenskou budoucností, který slibuje, řečeno slovy básníka, nésti všecky krásy světa, kam jinam ho položiti, než na pláň mezi stromy? Šumí tam papírový vánek. Je plachý.

K projektu Národní knihovny se vyjádřily a vyjadřují tisíce lidí. Prezident Václav Klaus prohlásil, že se nechá na místo stavby přivázat. Postoj pražských radních se mi nechce rozebírat. Mně nejvíc sedí nahněvaný smutek architekta Davida Vávry. Zazněl přibližně takto: "Ta stavba pro mě byla první odvážnou a svobodnou architekturou, která dává pocit tvůrčí svobody nejen Kaplickému a lidem zabývajícím se architekturou, ale celé společnosti. Je vizionářským pohledem do 21. století. Když ji odmítneme, bude to znamení, že jsme se stali obyčejnou komerční zemí."

Naznačil jsem, že něco přesahujícího, co míří daleko za humna, má každé město. Například Zlín. Měl štěstí, protože na počátku zlínského přesahu nebyla jen vize, ale i čin. Jedno i druhé ztělesňoval Tomáš Baťa, jeho pokračovatelem byl bratr Jan. Základnou proměny bezvýznamného městečka v proslulé centrum se stal tovární komplex, odkud ve třicátých letech minulého století firma expandovala do světa. Díky továrnám vyrostlo město, které se v roce 1937 stalo "městem století", dostalo název Mekka moderní architektury. Po válce byly továrny znárodněny, ztratily hnací sílu legendární vize. Následovala jen mohutná, zadlužující produkce bez ohledu na trendy globalizovaného průmyslu. Rozhodující ránu dostal areál po utlumení výroby a zpackané privatizaci, která někdejšího "brontosaura" roztříštila na kousky. Chybí jim síla, jsou ohroženy spekulanty, chátrají. Před půldruhým rokem vznikla petice na záchranu bývalých Baťových závodů. Podepsaly ji stovky občanů včetně významných osobností z celé ČR i ze zahraničí (též citovaný D. Vávra). V minulých dnech se autoři petice ozvali znovu. Text nezměnili, pouze ho rozšířili o otázku: Nebylo úsilí lidí zbytečné? Nejde totiž o obyčejnou fabriku. Jde o symbol české odvahy, prozíravosti a energie, která měla punc světovosti. Petice na záchranu Baťových závodů i rozruch kolem Národní knihovny mají cosi společného. Starost o nevšední věci a skutky.

Málem bych zapomněl na slíbenou příhodu. Vyšlápl jsem si s kolegy ze Sdružení Q na horu Hostýn poznamenanou mnoha civilizacemi. Pro nezasvěcené: brněnské "Kvéčko" je obdobou pražské Umělecké besedy, sdružuje různorodé tvůrce, lidi přemýšlivé a vtipné. Po dobrém obědě sestupujeme z temene (jemuž vládnou keltské valy, barokní bazilika, větrná elektrárna a pouťové stánky) do údolí. V nebi mňoukají káňata, v pavučinách se blýská slunce, les voní houbami, teplota i nálada jsou vysoko nad nulou.

Malíř Josef Ruszelák se zastavil, a že nám něco poví. Mávnul sukovicí: "Ta není jen k podpírání," řekl a pokračoval rodinnou historkou - tady je. Nedávno ukázal děda malíř onu hůl vnukům a pronesl: -Tuhle sukovici mám z Ruska, je nejlepší na světě. -Proč? ptají se hoši. -Protože je to dalekohled, odvětil. Přiložil si ho k oku: -Dohlédnu až ke hvězdám, a to i ve dne. Včil vidím Polárku. Podal vzácnost nejstaršímu Pepíkovi, ten se snažil, a nakonec popravdě řekl: -Nic nevidím, je to obyčejný klacek. Předal ho bráchovi Michalovi, který jím vzhlížel k nebi dlouho předlouho. Pak hlasem plným údivu pravil: -Vidím Polárku a vidím polárního medvěda. Snivě se usmíval. Usmívali jsme se i my a pokračovali v cestě. Jenže některé historky provokují k drobnému domýšlení. Tož jsem si domyslel třetího vnuka, který se taky zahleděl do sukovice. Nic neviděl, ale vzal si dědu stranou a intrikánsky špitl: -S tím by se dalo všelijak chytračit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .