O čem se mezi "fíry" nemluví...
"Jsem strojvedoucím od roku 1985 a mé následující řádky nejsou určeny lidem se slabší povahou. Chtěl bych přiblížit své zážitky, které mě potkaly při mých poutích po kolejích Českých drah a které bych raději ani nezažil..." Tak začíná text, který by si měli přečíst řidiči. I chodci. A vůbec všichni, kteří před nechráněným přejezdem jen mávnou rukou a pokračují dál...
Jsem strojvedoucím od roku 1985 a mé následující řádky nejsou určeny lidem se slabší povahou. Chtěl bych přiblížit své zážitky, které mě potkaly při mých poutích po kolejích Českých drah a které bych raději ani nezažil. Jsou věci, na které bychom my strojvůdci nejraději navždy zapomněli, ale potíž je v tom, že se nám právě tyto chvíle vracejí, aniž bychom chtěli. Tu ve snu, tu při jízdě místy, kde se udály, anebo při setkání s dalšími spoluúčastníky. Jen pár šťastlivců mezi námi snad může říci, že se jim to nestává, a přiznám se, že bych byl rád jedním z nich. Jedná se o události ve službě, při kterých došlo ke zranění nebo usmrcení lidí, nebo kde k tomu chyběl jen pověstný vlásek.
Všechny následující příhody jsou autentické.
Scéna první
Je ráno listopadového dne 1987. Lokomotiva řady 742 malým představkem vpřed jede po jednokolejné trati. Mlha je, že není vidět na třicet metrů. Houkám před přejezdem, který zatím ani nevidím, jednou, dvakrát, třikrát. Náhle se z mlhy vynoří dvě světla. Jedu přímo na ně. Rychlobrzda, písek, houkačka? Z mlhy se vyloupne stín nákladního auta, zdá se obrovské, stíhám ještě zalehnout na podlahu a krýt si hlavu, následuje prudký náraz v padesátikilometrové rychlosti přímo na komoru. Celé to jede dál ještě asi sedm desítek metrů, mašinka smykem. To už ale stojím a nevěřícně zírám na "úlovek" naražený na náraznících a tlačený dál napříč kolejí. Naftu z auta mám až na pultě, jeho zadní nápravy se zběsile točí, než dojde zbytek paliva ve zničeném potrubí. V kabině nikoho nevidím, oboje dveře jsou dokořán. Trnu hrůzou. Co uvidím, až vylezu? Pak spatřím řidiče. Sedí v oranici pár metrů od stroje, hlavu v dlaních, celý obličej od krve, zmateně dokola opakuje: "Já tě slyšel, ale neviděl." Snažím se mu zastavit krvácení na hlavě svým kapesníkem, nic jiného tenkrát nebylo k mání a pak už volám výpravčímu. Za pár minut už nejsme sami. Další již je rutina. Záchranka, policie, ČD vyšetřovák. Výslech, protokol, teprve tam se začnu klepat. Za rok se dozvím, že řidič později zemřel na následky zranění hlavy. Zničený náklaďák (zlomený vejpůl) pak vídám stát v areálu podniku hned za přejezdem ještě další tři roky.
Scéna druhá
Zářijové odpoledne 1988. Motorový vůz 810 se blíží k uzlové stanici. V dálce vidím na souběžné dvoukolejce protijedoucí rychlík, který prudce zpomaluje v místě, kde k tomu není důvod. Pomalu se blížím, míjím stojící rychlík a vidím z vlaku vyskakovat muže tehdejší OSOŽ (Ozbrojený sbor ochrany železnic), který spěchá směrem za vlak. Tuším něco škaredého a nemýlím se. V místě, kde se koleje obou tratí maximálně přibližují, vidím v koleji ležet na břiše bezvládné tělo, ještě má na zádech batůžek, ruce podél těla, jakoby v pozoru. Nemá boty a tam, kde tuším hlavu, zeje jen bizardní trychtýř. To, co chybí, leží o pár desítek metrů dál mimo koleje a mám pocit, že se dívá na mne. Příšerný pohled. Vše mi plně dochází až po zastavení ve stanici. Opět se třesu a lituji hasiče a policisty. Myslím na to celý zbytek směny a vlastně občas dodnes.
Scéna třetí
Březen 1989. Mlha jako mlíko, vůz 810 se s houkáním blíží k přejezdu. Náhle auto zleva přímo pod nárazníky. Náraz do zadní části dodávky v rychlosti 50 km/h. Nárazem se otáčí o 180 stupňů. Naštěstí je řidič pouze v šoku a jeho spolujezdkyně v hysteráku. Následuje tříhodinové čekání na drážní experty. Policie je s námi hotova za dvacet minut od svého příjezdu. Jediné zpestření obstarávají pracovníci traťovky jedoucí se mnou na prořez vegetace, kteří se v pangejtu se svolením zmateného řidiče dodávky opíjejí z načatých lahví finské vodky, kterou dodávka vezla do pražských hotelů a která teď teče i po silnici. Naštěstí, zde se to odbylo jen leknutím.
Scéna čtvrtá
Červen 1997 odpoledne. Motorový vůz 810 s vlekem 010 se blíží k přehlednému přejezdu s blikači. Na jednom ze stojanů už i já vidím činná výstražná světla a vzápětí také autobus, který zřejmě nehodlá zastavit. Následuje intenzivní brždění, stojím na houkačce. Řidič se zřejmě lekl a na přejezdu zastavuje, zhasl mu motor. Souprava zastavuje asi 15 metrů od stojícího autobusu plného školních dětí. Jejich výrazy jsou víc než výmluvné. Řidič v transu nastartuje a vyráží vpřed a i já mohu pokračovat v cestě.
Scéna pátá
Leden 2001, rychle se stmívá, lehce sněží. Motoráček se blíží k přejezdu a náhle si všimnu postavy kráčející mi do cesty. Houkám, postava jde dál, to nemůže vyjít, brzdím, ruku z houkačky už nepouštím. Nic platné, chlapec vstupuje do jízdní dráhy mého vlaku přímo mezi nárazníky. V poslední sekundě mu asi dochází, co se děje a podívá se mým směrem. Pamatuji si jen jeho překvapený výraz a zvuk nárazu do jeho těla. Po zastavení jednám jako v transu, volám mobilem policii a záchranku a také do depa. Pak již běžím za vlak. Při pomyšlení, co mne asi čeká, se mi podlamují kolena. Vypadá, jako by v kolejích spal. Na pomoc mi přibíhá pán, jdoucí z blízké hospůdky. Mírně posilněn alkoholem je kurážnější nežli já. Nicméně postiženému společně poskytujeme potřebnou pomoc (kontrola dutiny ústní, jazyku, stabilizovaná poloha). Ještě dýchá, spíše ale chroptí. Ten zvuk slýchám dodnes, na hlavě má velkou otevřenou ránu, z uší i nosu a úst mu zvolna vytéká krev. To už přijíždí policie a vzápětí doráží i záchranka. Lékařce stačí jediný pohled. "Tohle nepřežije," říká, přesto se mu snaží ošetřit ránu na hlavě. Po pěti minutách však konstatuje exitus. Čekám na drážního vyšetřujícího, aby odebral proužek z rychloměru, takže vidím, jak zaměstnanci pohřební služby konají mlčky svou práci. Jsem vystřídán a odjíždím s policisty na služebnu sepsat protokol. Až tam se rozklepu jako osika. Netrápí mne tam dlouho, přesto následující dvě noci neusnu ani na minutu. To byl můj nejhorší zážitek v kariéře.
Scénky
Elektrická lokomotiva 123 veze třicet ložených "wapek". Za obloukem se mi otevírá výhled na frekventovaný přejezd. A nevěřím svým očím, uprostřed přejezdu stojí čelem k mému vlaku dívka, asi tak 18 let, a tančí jako na disco. Možná přebrala trávy, nicméně v osmdesátikilometrové rychlosti na 150 metrů nestihnu víc než stoupnout na houkačku a než sáhnu na brzdu, stáhne tanečnici z mé dráhy nějaký muž, který snad spadl z nebes. Leknutí však rozdýchávám ještě po dvaceti kilometrech.
S rychlíkem míjím protijedoucí nákladní vlak. Náhle spatřím za vlakem vstupovat do mé dráhy muže, nesoucího na rameni jízdní kolo. Houkačka, rychlobrzda. Ze 120 na 0 rychločinně, to pro cestující není moc příjemné zastavení. Nevím, co si o mně mysleli, ale muž s kolem to stihl, nasedl na něj a zmizel v dáli, ani se neohlédl. Takže pasažéři možná ani nezaregistrovali, proč jim ten blbej fíra hází jejich kufry za krk.
Vjíždím s rychlíkem do frekventované stanice. U koleje se už tlačí desítky lidí, hlavně študáků, jedou domů ze škol. Náhle mi do cesty vypadne jeden z nich, naštěstí se stihne vzápětí vrátit zpět do chumlu. Já už ale stojím po použití rychlobrzdy, tři zadní vozy mimo perón.
Opět s rychlíkem v plné rychlosti a přede mnou polní přejezd s blikači. Kde se vzala, tu se vzala, otřískaná škodovka se snad stokilometrovou rychlostí řítí směrem k již aktivnímu přejezdu. Není čas ani na to se leknout. Prolétne mi před nosem a míjím jí tak o dvacet až třicet metrů, což je ve 120 km rychlosti jen o vlásek, o sekundu. Přesto si stačím všimnout, že auto bylo plné lidí. Zvlášť mne překvapí viditelně rozesmáté tváře teenagerů. Důvod jejich smíchu je mi dodnes záhadou. Smrti unikli jen o fous. Možná ale jen hráli "ruskou ruletu" a naštěstí pro ně tentokrát náboj nebyl v komoře.
Není zde místo na všechny podobné zážitky, které zpestřily moji pouť po kolejích ČD. Bylo by to i docela monotónní číst o nich dál. Stále a v různých obměnách se opakují a ty méně stresující člověk snad už ani nevnímá. Vypsal jsem jen ty, které se mi opakovaně vracejí v paměti. Člověk je možná nevnímá, zato jeho organismus prý ano. Myslím, že jsem na tom oproti jiným svým kolegům stále ještě relativně dobře. Takřka každý z nás má podobných, i mnohem horších scén v paměti řadu. Ale přesto by mne zajímalo, kolik jizviček na srdci z těchto zážitků již mám. A kolik jich ještě bude třeba, než se to nepříznivě projeví na mém zdraví.
Převzato se svolením časopisu Zájmy strojvůdce, kráceno.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
