O 21. srpnu 1968 - s odstupem

Ne že by to nebyla v jistém smyslu pravda. Ale tehdejší události (včetně samotného faktu okupace) mají řadu dalších point, které by měly být připomínány tehdy ještě nenarozeným neméně důrazně. Point, které by si měli pro sebe objevit i mnozí pamětníci oněch časů. Například tu fatální nepřipravenost tehdejší české společnosti a jejích elit na takový osudový zlom. Zvěčnělé reportáže Slávy Volného i jiných novinářů ilustrují, jak reagovala značná část veřejnosti na fakt invaze: "Jak nám to mohli udělat?!" - Kdo? Přece bratrský Sovětský svaz, naši osvoboditelé! Mimochodem: stejně zareagoval i tehdy zbožňovaný Dubček.

Nemíním to jako výčitku nebo obvinění. Ale bylo tomu tak. Dějinotvorným faktorem bývá mimo jiné i nerozumění situaci světa i té vlastní. Pokud z toho plyne nějaké užitečné poučení, pak snad toto: je lépe rozumět než nerozumět.

Široké vrstvy mají v tomto směru jen omezené možnosti. Ale je tu dělba práce! Od toho jsou přece elity, politické i mediální. I ony měly tehdy možnosti značně omezené. Užitečně poučená otázka zní: jak je tomu dnes s rozuměním situace světa i té vlastní? Jak fungují naše současné elity, politické i mediální? - Odpověď přenechám posluchači a přikročím k další pointě vzpomínané události. K tomu, co následovalo.

Ze zvyku tomu říkáme "normalizační proces". Měli bychom říkat spíše "abnormalizační", ale to první slovo se už vžilo. Byl to cílený, administrativně koncipovaný - leckdy i policejně a justičně asistovaný - proces celonárodního výplachu mozků. Říká se tomu brainwashing. V daném případě vynucené vytěsnění nově nabyté zkušenosti. Jeho mechanismem byla stará známá taktika cukru a biče. - Že byl takový proces spuštěn, by nás nemělo ani dnes překvapovat, vždyť jsme byli i nadále součástí sféry despotické supervelmoci.

Co by se ale těm později narozeným nemělo zatajovat, je toto: oproti teroru padesátých let bylo tentokrát ve hře více cukru. Sám proces "abnormalizační normalizace" vyžadoval značnou míru domácí spoluúčasti. Té se mu dostalo. Téměř všichni věděli, že režim nastolený okupantem je lživý, padoušský. Přesto se ujala hra na "jako by". Jako by se nic nestalo. Nepovedlo se to hned. Ještě v roce 1969 se tu a tam projevil odpor v masovém měřítku. Později se k němu hlásila už jen nekonformní menšina, kterou se ale podařilo úspěšně izolovat.

Sdělování této skutečnosti je obtížnější než reprízy dramatických reportáží ze srpnových dnů. Těch mladých, co byli tenkrát na houbách, se týká mnohem bezprostředněji. Vyrůstali totiž v atmosféře, kterou jim vytvářeli jejich rodiče, učitelé, šéfové, zkrátka generace, která přistoupila na hru na "jako by". Mají s tím potíže, o nichž možná ani nevědí. Potíže s tím máme ostatně všichni. Dodnes.