Nový šéf NATO

Ankara měla proti Rasmussenovi dvě výhrady. Jedna souvisí s tím, že Rasmussen byl dánským premiérem v době známé aféry s karikaturou Mohameda. Turecké vláda, jež je v rukou umírněných islamistů, se nelíbilo, jak se tehdy dánská vláda k celé věci postavila - totiž na obranu práva publikovat i kontroverzní obrázky. Druhá výhrada také souvisí s dánskou politikou. V této zemi totiž sídlí exilová kurdská televizní stanice, která tvrdě kritizuje tureckou politiku vůči Kurdům. Ankara neúspěšně požaduje, aby provoz této stanice byl ze strany dánských úřadů zastaven.

Turci nicméně nakonec ustoupili a to otevřelo Rasmussenovi cestu do čela aliance. Děje se tak v době, kdy NATO stojí před některými zásadními otázkami o svém dalším směřování, a také před akutními politickými a vojenskými problémy.

Tou nejakutnější otázkou je další postup aliančních vojsk v Afghánistánu. NATO má v této zemi už dlouho svou vlastní alianční misi známou pod zkratkou ISAF. O tom, zda a jak je tato mise úspěšná, však panují dohady. Nejasné je vlastně i to, jakých cílů má ISAF v Afghánistánu dosáhnout.

Ve svém pondělním programovém projevu Rasmussen v souvislosti s Afghánistánem nepoužil ani jedinkrát slovo vítězství. Cílem je podle něj situaci v zemi stabilizovat a postupně předat afghánské vládě pravomoci, a zároveň zajistit, že v této zemi budou dodržována lidská práva, včetně práv žen, jejichž situace je v afghánské společnosti mimořádně těžká.

Rasmussen také již dříve upoutal pozornost, když mluvil o možném kompromisu s částí Talibanu. Podle jeho názoru zveřejněném v dánském deníku Politiken nevede cesta k úspěchu jen pomocí vojenského tlaku. Je prý sice potřeba zesílit ozbrojený boj proti nesmiřitelným složkám islamistického hnutí, ale zároveň je rozumné nabídnout umírněnějším nebo pragmatičtějším částem Talibanu jednání a ústupky. To by Taliban jako celek rozdrobilo a radikální křídlo by přišlo o velkou část své síly.

Rasmussenova politika však bude nakonec stejně opřena o politiku ostatních, zejména velkých členských zemí. V posledních dnech se v této souvislosti mluvilo zejména o stanovisku zvláštní britské parlamentní komise, která označila dosavadní britské angažmá v Afghánistánu za neúspěšné, a kritizovala ostatní - ovšem nejmenované - členské země NATO za to, že neplní svou část povinností v misi ISAF, a riziko prý přenášejí právě na Brity. Neochota nést svou kůži na trh ze straně těchto zemí prý způsobuje značné komplikace, a podílí se rozhodujícím způsobem na úpadku autority Severoatlantické aliance ve světě. Nyní tedy bude zajímavé pozorovat, jak se k britským stanoviskům postaví Rasmussen, a zda se mu podaří méně angažované země více zapojit. Mezi těmito zeměmi ostatně může být i Česko, které má v afghánském Lógaru 275 vojáků, příští rok by to mělo být 325, což jsou ovšem pořád malá čísla ve srovnání s celkově šedesáti tisícovým kontingentem ISAF.

Samotný Rasmussen zatím konkrétní nedostatečně angažované země nejmenoval. Naznačil však, že mnohé země si možná uvolní ruce postupným rušením mise KFOR, která dohlíží na pořádek v Kosovu. Ta by se měla během následujících pěti let podstatně zmenšit, a nebo dokonce úplně zaniknout.

Rasumssen také mluvil o druhé velké otázce, která před NATem stojí, a to vztahu s Ruskem. Vzájemné poměry se podstatně zhoršily před rokem po rusko-gruzínské vojenské a diplomatické roztržce, která v těchto dnech opět nabývá na aktuálnosti. Východoevropští členové NATO jsou vůči ruské politice tradičně mnohem obezřetnější než mnozí západní představitelé, a je otázka, zda Rasmussen bude i nadále prosazovat přijetí zemí jako je Gruzie či Ukrajina do Aliance i proti přání Ruska. Nicméně už dříve se proslýchalo, že v týmu blízkých spolupracovníků nového generálního tajemníka by mohl být český diplomat Alexandr Vondra, což svědčí o ochotě naslouchat podobným názorům, a samotný Rasmussen patří k politikům, kteří ke konzervativněji orientované části evropské veřejnosti.

Aners Fo Rasmussen ovšem ve svém dnešním programovém projevu ani jednou nezmínil otázku, která je obzvláště zajímavá z českého hlediska, a to americký protiraketový radar, který měl podle původních plánů vyrůst v brdech. Rasmussenovo mlčení nemuselo ani tak být způsobeno ústupností vůči Moskvě, jako spíše snahou vyhnout se otázce, kterou si musí především s Českem, Polskem i samotným NATem vyjasnit americká vláda, protože právě ona je tím, kdo radar a raketovou základnu bude stavět. Jak známo, Obamova administrativa není zcela přesvědčena o tom, že radar musí být vybudován, a nebo že to musí být právě v Česku. Na její rozhodnutí zatím my i Rasmussen musíme počkat.

Rasmussen bude také dohlížet i na zásadní debatu o celkovém směřování Aliance v příštích letech. V roce 2010 se bude v Lisabonu konat velká konference o budoucím charakteru NATO, rovnováze mezi obrannými a expedičními schopnostmi aliance, a také jeho celkové úloze ve světové bezpečnostní architektuře. Této debaty se ostatně účastní i Česká republika, která je letos členem NATO právě deset roků.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .