Nový policejní prezident

Právě jeho úkolem by mělo být obnovení důvěry veřejnosti v policii, oslabené skandály z minulé doby i negativní reakcí části veřejnosti na policejní zásah na technoparty.

Premiér české vlády sice naordinoval v rozhovorech svému ministru vnitra jistou dávku alibismu, tj. aby se více řídil možnými politickými dopady svých činů než technokratickým přístupem, a do této kategorie jistě spadá i váhání se jmenováním nového šéfa policie. Jenže i politický alibismus může být nakonec kontraproduktivní, to ví dobře i premiér, od kterého jsou žádána jasná slova a on tomuto přání vychází vstříc. Jen občas to nevyjde, když je společnost tak názorově rozdělena, jako v případě zásahu na technoparty.

A o to právě jde. Značná část veřejnosti sice zásah na technoparty schvaluje, ale neméně velká část veřejnosti ho považuje za neadekvátní a policii za něj odsuzuje. Je to dost na to, aby důvěra v policii byla narušena a když k tomu připočteme obecný dojem ve veřejnosti, že policie více než ochranou bezpečnosti občanů se zabývá vlastními problémy, je v ní spousta diletantismu a zřejmě i korupce, pak je to stav tristní.

A je třeba říci, demokratická společnost dlouhodobě nemůže existovat bez policie, která je profesionální, slouží opravdu občanům a má jejich plnou důvěru. Pokud existuje ve velké části společnosti dojem, že policie tu stojí nad občany a stará se více o své věci, pak je to syndrom velmi vážného onemocnění celé společnosti. A v České republice je tento syndrom bohužel velice lehce vystopovatelný.

Svědčí o tom i konsekvence nešťastného zásahu na technoparty, který názorově velmi rozdělil českou společnost. Je možné opravdu diskutovat o jeho oprávněnosti a najdeme argumenty pro i proti. Ale o čem je možné diskutovat jen stěží, jsou neoddiskutovatelné excesy a malá míra profesionality policie, a to se týká nejen velitelů zásahu, kteří špatně vyhodnotili situace, ale také řadových policistů.

Zdánlivě podružná informace z policejní tiskové konference například vypovídá o tom, že někteří policisté sprostě nadávali účastníkům technoparty. Řeklo by se, že to je podružné, ve vypjatých chvílích prostě ostřejší slovo může padnout. Jenže kdyby to nesvědčilo o tom, že policejní těžkooděnci zjevně nemají dobrou průpravu a odpovídající výcvik, neboť kdyby ho měli, věděli by dobře, že jejich úkolem není proti demonstrantům vybojovat utkání, ale chladně a bez emocí pacifikovat útočníky a ty, kteří neuposlechnou jejich výzev.

Mluvil o tom v naší nedělní debatě profesor Cepl. Dobře trénovaný policista ví, že není jeho úkolem ztrestat pachatele trestného činu, ale zabránit mu v něm a předat ho soudu. Teprve ten pachatele potrestá. Zajisté to nejde zajistit stoprocentně, i ve vyspělejších zemích a trénovanější policiích občas dojde ve vypjaté atmosféře k excesům. Ale mělo by se vědět, že to excesy jsou. Pokud policisté nadávají těm, proti kterým mají zasahovat, svědčí to přinejmenším o špatné psychologické přípravě na vypjaté okamžiky.

Jak je to ovšem po patnácti letech budování demokratické policie možné? Odpověď zřejmě leží v organizace policie, který je organizována polovojenským způsobem a tendence sklouznout k plně vojenské organizaci a ke zneužití moci je velká. Protože policie prostě disponuje velmi účinnými mocenskými prostředky, bez kontroly se mohou kdykoli vymknout.

Proto je velmi důležitá, stejně jako v jiných oblastech demokratické společnosti, občanská kontrola. Ta je zajištěna tím, že policie není státu ve státě, ale kontroluje ji demokraticky zvolená reprezentace. To je její úkol, nikoli užívat policie ke svým mocenským hrám, jak se občas děje.

Má to samozřejmě svá rizika. Občanská kontrola bývá zlehčována tím, že se do funkce může dostat tzv. neodborník, který struktuře nerozumí. Jedním z prvních policejních prezidentů v historii české policie byl člověk, který přišel vně systému a nebyl policistou. Věci údajně dostatečně nerozuměl a od jeho odchodu se policejním prezidentem stával vždy jen člověk s dlouhou praxi policisty.

Je otázka, zda-li tuto praxi nyní, alespoň načas, dokud se situace neuklidní, nepřerušit. Právě pro obnovení důvěry v policii by možná bylo nyní lepší vyslat do jejího čela nikoli policistu, ale respektovanou osobnost, zajisté s jistými zkušenostmi, ale nikoli nutně policejními. Je nabíledni, že by se to mnoha lidem v policii nemuselo líbit, ale pro důvěru veřejnosti by to stálo za to.