Nová ukrajinská vláda

Pokud budeme na slova méně skoupí, můžeme konstatovat, že oranžový žár Majdanu z přelomu předloňského a loňského roku nadobro vyhasl a socialističtí přeběhlíci do tábora soupeře zasadili oranžové koalici poslední ránu. Dlužno říct, že to vlastně byla rána z milosti.

Nečekaný vývoj začal minulý pátek, kdy se v ukrajinském parlamentu, tedy Nejvyšší radě, hlasovalo o jejím novém předsedovi. Šéf socialistů Oleksandr Moroz se jednoduše dohodl s vítězem letošních březnových parlamentních voleb Stranou regionů a jejím vůdcem Viktorem Janukovyčem, který až doposud nemohl většinovou koalici vytvořit. Se socialisty a komunisty však najednou má 233 hlasy a sice nepříliš velkou, ale poměrně pohodlnou parlamentní většinu. Jak v ukrajinské televizi o tomto víkendu prohlásil bývalý předseda Nejvyšší rady Volodymyr Lytvyn, tato koalice s největší pravděpodobností bude ovšem už zanedlouho moci počítat s téměř třemi stovkami ze 450 hlasů, protože se k ní začnou přidávat dezertéři z obou zbývajících "oranžových" stran, tedy Naší Ukrajiny a Bloku Julie Tymošenkové.

Položíme-li si otázku, proč tvůrci nedávného prezidentského triumfu Viktor Juščenko a Julie Tymošenková končí tak neslavně, odpovědí je hned několik: 1. Oranžová koalice byla už v prezidentském tažení velmi nesourodá a bylo jen otázkou času, kdy se její protagonisté rozkmotří. To se jak známo stalo už loni koncem léta, kdy prezident Juščenko odvolal svou hlavní, zároveň však velmi problematickou, protože velmi ambiciózní spojenkyni - paní Tymošenkovou - z funkce premiéra. Ta pak z prezidentova tábora odešla a do parlamentního volebního klání vstupovala samostatně. Z voleb Julie Tymošenková se svým blokem vyšla jako druhá a v klopotně obnovené oranžové koalici bylo jejích skoro 23 procent voličských hlasů spolehlivě nejvíc, takže si zcela právem vymínila, že v příští oranžové vládě se vrátí na místo, z něhož ji Juščenko před necelým rokem vypudil. 2. Nezdravě ambiciózní však nebyla jen paní Tymošenková, ale i představitelé dvou zbylých stran. Prezident Juščenko musel po březnových volbách do nejvyššího zastupitelského sboru země spolknout hořkou pilulku v podobě necelých 14 procent hlasů pro jeho hnutí Naše Ukrajina, což byl výsledek, jaký tato formace nepředpokládala ani v nejhorších snech. Juščenko proto chtěl při dělení koaličního koláče získat alespoň post předsedy sněmovny pro svého chráněnce, mocného šéfa své Bezpečnostní rady Petra Porošenka. To se ovšem nezamlouvalo socialistickému politickému veteránovi Oleksandru Morozovi, který na svém přání stát se předsedou nové sněmovny trval od samého počátku obtížných oranžových koaličních jednání. Jako nejslabšímu mu dvěma silnějšími partnery nebylo vyhověno a Moroz svou slabost proměnil v sílu koaličního svazku s tím, kdo mu vytoužené předsednické křeslo dopřeje - se včerejším politickým nepřítelem Viktorem Janukovyčem a jeho Stranou regionů. 3. Bez viny na tomto smutném finále ovšem není ani sám hlavní hrdina oranžové revoluce a současný ukrajinský prezident Viktor Juščenko. Ten býval vždy označován za muže opatrného až váhavého a právě rozhodný boj o prezidentské křeslo byl v jeho poměrně dlouhé politické praxi nečekanou výjimkou. Dál už si ale, jistě i pod tlakem tajemné dioxinové otravy, počínal méně rezolutně a jeho tábor jako by v období mezi prezidentskými a parlamentními volbami ztratil nejen svornost, ale i dech. Až budou politologové Juščenkovi jeho chyby sčítat, popřípadě i vyčítat, jistě zauvažují o tom, zda by pro oranžovou frontu bývalo nebylo lepší nějakým způsobem dosáhnout předčasných voleb do parlamentu, které by následovaly hned po prezidentských. To se ovšem nezdařilo a společnost se po zimní euforii z let 2004-2005 jdnoduše vrátila zpět k obtížím rovin, které valnou část zklamaných nebo možná jen příliš netrpělivých vrhly do náruče Janukovyčovy.

Prezident má nyní 15 dnů na to, aby návrh na příštího premiéra posoudil. Viktor Juščenko v každém případě trvá na tom, aby nový parlament dovolil soudce v této chvíli nefungujícího ústavního soudu, který by se mohl stát jeho jedinou zbraní proti novému, mnohem mocnějšímu parlamentu než byl ten dosavadní. Jak však soudí již citovaný bývalý předseda ukrajinského parlamentu Lytvyn, Juščenko jen těžko přistoupí na naléhání Tymošenkové, aby tento parlament rozpustil a vypsal nové volby. V těch by hnutí Naše Ukrajina získalo ještě méně hlasů než v březnu a mohlo by nakonec skončit na politickém smetišti.

V tuto chvíli je naopak velmi pravděpodobné, že Janukovyč Naší Ukrajině nabídne, aby se na nové vládě rovněž nějak podílela, protože potřebuje vhodná tykadla, respektovaná na Západě. Už nejbližší týdny každopádně naznačí, zda oranžová revoluce a její protagonisté prohráli jen důležitou bitvu nebo celou válku. Kdo myslí na druhou variantu, je zřejmě pravdě o dost blíž.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání