Nova - televize o třech dějstvích

A bude přinejmenším ještě oněch avizovaných pět, sedm týdnů, než Železný, který samozřejmě nemá požadovanou miliardu ve strožoku, sežene potřebná aktiva a zaplatí. Anebo nezaplatí. Protože Železný už nejednou předvedl názorový veletoč, aniž by koho napadlo vzít ho konsekventně za slovo. Pět, sedm týdnů je totiž dost dlouhé časové období na to, aby dobře placený tým jeho právníků našel skulinu kudy z nebezpečně uzavřeného kruhu ven.

Zatím budeme na Nově spatřovat novou znělku kampaně k uvedení slavného díla Jamese Camerona "Titanic", kterou v nedočkavé předpremiéře uvedl Železný v pořadu "Volejte řediteli" a v které se z vln Vltavy vynořuje, až se zcela vynoří sám obří Titanic, zastiňuje budovy na vltavských březích, zkoprnělí lidé "čučí" jak malé děti, protože obr zvolna pluje a jeho příď se zastaví několik málo centimetrů od Karlova mostu, ale divák ví, že zbořit ho by byla pro Titanic hračka. Karlův most není přece zrádný ledovec, jenom kus historie české. Film se bude vysílat 14. dubna, což je den, kdy před léty Titanic ztroskotal a také den, kdy plus, mínus vyprší ona avizovaná pěti, sedmi týdenní lhůta.

Znělka to je na jedné straně velikášsky samolibá a nevkusná, na straně druhé prokazuje, že dramatické efekty nebyly nikdy Vladimíru Železnému cizí. Nova skutečně nyní svým způsobem Titanic připomíná. V jejím případě jde také o drama, v jehož centru jsou miliardy a jehož dvě dějství máme za sebou a třetí, s koncem zcela otevřeným, se právě hrát začalo. Pro dobré drama platí, že když se v prvním dějství objeví na scéně puška, tak v dějství posledním musí vystřelit.

V praktickém životě se tomu také říká, že nic se neděje náhodou, že důsledky musí mít své příčiny.

Podmínky pro svůj nástup měla Nova přímo skvělé. Po bývalém československém federálním programu, známém jako F 1, získala nejkompletnější a nejkvalitnější síť terestrických vysílačů, co umožnilo Nově svým signálem pokrýt od samého začátku svého vysílaní víc jako 97 procent území České republiky.

Vskutku pohádkový dar z nebes, anebo velkorysý dar státu, který bez úplaty svěřil soukromému uživateli svůj majetek, aniž by si uvědomil, že tomuto majetku náleží adjektivum strategický.

Byl to divácký zvyk, či přesněji - setrvačníkový efekt - a jistě také ona příslovečná divácká pohodlnost , které způsobily, že na nejmasověji sledovaném programu Československé, později České televize se počínaje čtvrtým únorem 1994 objevilo vysílaní nové privátní televize, aniž by valná část diváků použila ovladače svých televizorů.

Dílem zvyk, dílem zvědavost. S oběma faktory uměl Vladimír Železný dovedně zacházet.

Od počátku příprav na zahájení svého vysílaní manažeři Novy pod taktovkou Vladimíra Železného dokázali vtáhnout do dramatu potencionální diváky. Bylo to skvěle odvedené PR, které připomínalo odpočítávání startu rakety. Lidé se prostřednictvím medií dovídali postupně více a více informaci o příští podobě vysílání a mohli také nahlédnout do dělného zákulisí příprav, mezi lidi, o kterých Vladimír Železný neochvějně prohlašoval, že patří mezi nejlepší v Čechách, ať už jednalo o publicisty, dramaturgy zábavy, odborníky v akvizicích anebo o producenty.

Zrodil se také americký mýtus. Vše co mělo původ za oceánem a co se týkalo televize nebo filmu, bylo jedinečné, neopakovatelné a proto inspirativní a následování hodné. Příští novácké hvězdy prošly drsnou americkou školou výuky, včetně psychologické průpravy.

Angličtina se stala druhým komunikačním jazykem. Bylo zřejmé, že pod pokličkou příprav na vysílání se děje něco mimořádného a v našich končinách nevídaného.

Velice důmyslný a sofistikovaný byl eskamotérský kousek samotného Vladimíra Železného, který měl obhájit proč nezůstane ve vysílání Novy z původního a vítězného projektu Televize pro jednadvacáté století kámen na kamenu a nahradí ho zcela osvědčený standard prosperující komerční televize, jejíž úkolem je především vydělat peníze.

Vladimír Železný už v průběhu příprav na vysílaní Novy nejednou vysloví a bude to pak mnohokrát opakovat v různých variacích, že - zůstanu u parafráze jeho slov, nicméně vystihující jejich smysl a podstatu - … ukazuje se a třeba se na to připravit, že přetrvávající názor o Češích jako kulturně vyspělém a náročném národu je mýtem, protože Češi jsou takoví jací jsou a v ničem se neodlišují od průměrné většiny jiných evropských národů a třeba jim nabídnout jenom to, co chtějí.

Klíčová slova, protože průměrnost jako většinová kategorie je základem pro užití každého masově vyráběného produktu, produkty masové televize nevyjímaje.

A nejednou Železný tato slova doplňuje o jiná, rovněž klíčová slova: kdo nechce, nemusí se na Novu dívat, protože může přepnout na jinou stanici.

Jinými slovy, Vladimír Železný s dovednosti ošlehaného propagandistického mistra pracuje s pojmy "většina", "většinový názor", "menšina" a "menšinový názor", aniž by je kdy vyslovil.

Fenomén "většinovosti" tak provází Novu od počátku jejího vysílání po dnes.

Je zajímavé, že málokdo věnoval a věnuje pozornost zcela výjimečnému, zvláštnímu efektu, který vzniká, když Vladimír Železný mluví o sobě jako o Železném.

Toto důmyslné oddělování samého sebe od samého sebe má neobyčejný půvab v tom, že vzniká dvoj jediný vjem té samé osoby: Železného coby individuality a Železného coby instituce. Oddělováni anebo splývání obojího se děje podle situací a okolností, které se jednou týkají pouze osoby a jednou pouze instituce, i když obojí je zřejmé a nelze o tom pochybovat: Železný je Nova a Nova je Železný.

Zcela správně, ale zároveň zcela zbytečně se před časem v Hospodářských novinách ptal bývalý generální ředitel České televize Ivo Mathé na okraj nynější situace v Nově a v CET 21, čeho je vlastně Vladimír Železný ředitelem.

Ať už je ředitelem čehokoliv, Železný je především fenomén, Železný je mýtus, který stvořil sám Železný. Jednoduše řečeno, Vladimír Železný dnes nemá v mediálním byznysu konkurenta a on také o tom dobře ví a podle toho také jedná. Po nedobrovolném odchodu Iva Mathého z české televizní scény to platí dvojnásobně.

Je ale zároveň holým faktem, že Nova Ronalda Laudera a pod vedením Vladimíra Železného, svou existencí úspěšného podnikatelského subjektu, nezatížená nepřehlednými majetkovými vztahy a zcela otevřená světu, byla příkladem kultivace českého podnikatelského prostředí, v kterém rukou nerozdílnou spoluvládly nepevný právní řád a pokleslá morálka.

Nakonec, kdo má dobrou paměť, ať v ní zalistuje a vzpomene si na obsah monologů Vladimíra Železného v jeho promyšlené one man show "Volejte řediteli" z let 1994, 1995, 1996 a 1997.

Byl to doslova a do písmene Lauderův člověk v Praze, misionář americké kultury, amerického způsobu života a nadšený propagátor ducha svobodného podnikání, otevírání se světu, ale i nesmlouvavý kritik roztřeseného právního prostředí v Čechách a neblahých podnikatelských praktik.

Zpravodajství na Nově bylo zcela v intencích komerčního rámce a nemělo ambici z něho vybočit, Jeho ambicí bylo ale zaujmout, vytvořit jiný zpravodajský profil na hony vzdálený tehdejším stojatým, šedivým a nudným vodám zpravodajství České televize. Janu Vávrovi, který několik let zpravodajství na Nově šéfoval, se povedlo vytvořit pojetí zpravodajství v českém prostředí nevídaného, a proto šokujícího svou dynamikou, dravostí, sebevědomou drzostí a drsností, ano - někdy i bulvárním dryáčnictvím, které s vytrvalostí stopařského psa vyhledávalo témata a causy ponořené pod povrchem politického a ekonomického života, na které by běžný občan nedohlédl.

Při všech omylech této drsné a pro mnohé nepřívětivé žurnalistiky a i za cenu mnoha omluv, zpravodajský tým Novy pod Vávrovým vedením nikdy nerezignoval na politiku.

Naopak zkoumání politického života, hledání vazeb a propojení mezi politickým a ekonomickým prostředím, ale také vazeb a propojení na organizovaný zločin, to byly denně vysílaná společenská dramata v Televizních novinách, které velice záhy po svém vzniku z této zpravodajské relace učinily nejsledovanější televizní pořad v Čechách a na hlavu porazily jejich zdlouhavou a nudnou obdobu vysílanou Českou televizi.

Ne jinak tomu bylo s publicistickým formátem "Na vlastní oči". Byl na svou dobu zcela bezkonkurenční. Jeho mimořádný divácky ohlas dokázal, že aktuální publicistika je žádaným artiklem pokud její tvůrci mohou pracovat obrazně řečeno "bez náhubku" a kromě loajality k vlastní firmě nejsou vázáni nikým a ničím. Za všechny příklady zmíním Martina Mrnku a jeho causu "lehké topné oleje", které se nadále věnuje, ne však v Nově, ale v České televizi a za kterou se mu dostalo ve Spojených státech významného mezinárodního novinářského ocenění.

Po prvním, lauderovském a oslnivém dějství padá v roce 1999 opona rychle a nečekaně dolů a druhé dějství nenechává nikoho na pochybách, že se najednou hraje v jiných kulisách a zejména, že se hraje zcela jiná produkce, bez Laudera, CME a ČNTS.

Po svém znovuzrození v srpnu 1999 se Nova ocitla v jiném ekonomickém rámci. Nejdřív to byla miliarda korun půjčky od mezitím zkrachovalé IPB, které CET 21 a její nová servisní organizace Česká produkční 2000 potřebovaly na zbudování nového sídla Novy, opětovné zahájení jejího provozu a výroby a na nové akvizice.

Ve velice krátkém období dochází také k významným přesunům podílů v samotné CET 21, které sice řádně schvaluje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, ale nevyvrací tím nijak pochybnosti, že Nova se ocitla v podnikatelském impériu pana Šmejce z MEF a MEF Holding, ale i řady dalších firem, nad kterým a kterými se vznáší několik rozhodně zajímavých otazníků.

Podle dostupných indicií půjčka od IPB byla ručena švýcarskými konty ruských vlastníků. Anebo máme snad věřit pohádce o tom, že ručitelem půjčky byla CET 21, společnost s ručením omezeným s výši svého základného jmění představujícího pouhých deset procent výše půjčky, tedy deset milion korun? V této souvislosti je velice zavádějící informace o nevyčíslitelné hodnotě licence k vysílaní Novy, které držitelem je CET 21. Ona nevyčíslitelnost je totiž limitována časem. Než se bude rozhodovat o jejím prodloužení na dalších deset let, Nova jenom dojíždí a hodnota licence je proto přinejmenším relativní. Ale to není zdaleka všechno.

Členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsou postiženi zvláštním druhem provozní slepoty a právě proto si zřejmě nepovšimli, že Nova a druhá celoplošná komerční televize ,Prima, vůbec nejsou konkurenční komerčními subjekty, ale že vysílají ne-li ve shodě, tak zcela určitě v synchronu.

Zcela po vzoru vzájemné spolupráce pánů Šmejce a Zacha, v jejichž podnikatelských sítích reprezentovaných firmami GES Real Investement a GES Holding, Prima za významné asistence rady, zcela uvízla a nad kterým se vznáší alespoň tolik otazníků, jako nad kolegou podnikatelem Šmejcem.

Pro Vladimíra Železného jsou však oba pánové stejně korektní a ctihodní, jako před časem gentlemani z Ameriky.

Rovnou a bez okolků je nutné nazvat věci pravým jménem. Máme co dočinění s českou variantou stále rostoucího mediálního impéria, které pomocí dvou celoplošných televizí absolutně ovládlo komerční součást duálního systému. A nejde jenom o dvě televize. Půjde o nový deník, v útrobách Novy už v roce 1997 pracovně označen jako "tabloid s překlopeným zpravodajstvím Novy", který možná vznikne na úkor dvou stávajících českých deníků, jež tím vlastně zaniknou.

Půjde o dvě celoplošné rozhlasové stanice, na jejichž provoz jsou anebo v brzké době mají být, jako se proslýchá z netrpělivého prostředí Novy, přiděleny licence zcela určitě zcela neznámým firmám, které zcela určitě nemají nic společného s Novou anebo Primou.

A půjde také o zcela zásadní vliv na regionální soukromé televize a takzvané nezávislé, soukromé výrobce regionálního zpravodajství. Jejich ambice pod patronací Novy měl uspokojit zprivatizovaný druhý program České televize a teď se operativně přesunou na Primu, jak avizuje její nové vysílací schéma.

Zaráží jenom to, že usměvavý, na Nově zpívající a neúspěšný senátorský kandidát za ODS, místopředseda velké rady Petr Štěpánek na všechny strany přesvědčivě sděluje - vše je v pořádku, vše je jak má být, zákon nebyl porušen.

Nic ale nevzniká náhodou. Je veřejným tajemstvím, že Vladimír Železný už v roce 1997 pilně usiloval získat za peníze CME předluženou Primu a vytvořit z ní něco na způsob druhého programu Novy. Jenomže u amerických partnerů nepochodil. A právě rokem 1997 se začíná poněkud jiné, řekněme napjatější období ve vztazích mezi Ronaldem Lauderem, CME a Vladimírem Železným.

Američané se začínají více zajímat a mnohem více ptát po smyslu aktivit svého sice velice úspěšného, ale také velice podnikavého ředitele v Praze a snad to je také důvod proč ovzduší vzájemné důvěry najednou zchladla a dikce generálního ředitele ČNTS, když mluvil o "korektních amerických partnerech", pozvolna ztrácela na přesvědčivosti.

Pokud jde o Primu, zrealizuje se nakonec jiná varianta, lidmi kolem Železného označená jako "česká cesta". Ta vede přímo přes IPB, banku jako stvořenou a spolehlivě ověřenou pro všechny takzvané "české cesty", z kterých mnohé skončily v slepé uličce a banku přivedly na buben.

Po Američany iniciovaném odvolání Vladimíra Železného ze všech statutárních funkcí v ČNTS a jeho nahrazení Janem Vávrou, nastupuje opět ta samá osvědčená "česká cesta", se stejným protagonistou - IPB.

Vladimír Železný ve svém osvědčeném propagandistickém sobotním kázání od srpna 1999 zásadně mění rétoriku a ani na chvíli nenechává své diváky na pochybách, že nové dějství znamená zcela novou hru a nové naděje pro Novu, která je konečně zcela v českých rukou. Vydělané peníze zůstanou konečně tam, kde mají - v České republice, nikoliv na Bermudách, daňovém ráji a sídle CME.

Jenomže, Česká republika je široký pojem, zvláště pak pokud nevíme na jakém, přesněji na čím kontě vydělané peníze přistanou.

Připomeňme, že za působení Američanů v ČNTS, Novou vydělané peníze skončily sice za oceánem, ale veškeré daňové úkony z činnosti amerického podnikatelského subjektu se připisovaly na konto českého státu, a to spolehlivě rok co rok a zbylo samozřejmě na splacení půjček od českých bankovních domů.

Najednou, poté, co je Nova takzvaně v českých rukou, se ale dovídáme, že pánové Železný a Šmejc mají problémy s cash-flow. Že by vedlejší efekt plynoucí z obvyklé "české cesty" a oba pánové nás, daňové poplatníky, vlastně připravují na to, že Nova najednou není schopna vyprodukovat dostatečné množství financí, aby zbylo na splácení oné půjčené miliardy z IPB?

Najednou se také dovídáme o podezření z trestného činu krácení daně, kterého se měl dopustit Vladimír Železný tím, že před berňákem zatajil příjmy ve výši až dvě stě milionu korun. Jestliže se předcházející prokáže, budeme mít před sebou přímo kvintesenci toho, čemu se říká "česká cesta".

Když jsem před dvěma týdny sledoval v přenosu České televize udílení cen "TÝ-TÝ" a viděl jsem Radka Johna přebírajícího první cenu v kategorii "moderátor publicistických pořadů" uvědomil jsem si sílu setrvačníkového efektu, který spolehlivě a dlouho mezi diváky Novy funguje.

Přitom je nabíledni, že publicistický formát "Na vlastní oči", který Radek John nejenom moderuje, ale také mu jako šéfredaktor publicistiky přímo šéfuje, není tentýž jaký byl v zářných dobách Novy, přesněji - když se hrálo její první, americké dějství.

Místo nepříjemné, agresivní a velice šťouravé, ale především aktuální publicistiky, se ve vysílání Novy presentují v uvozovkách "causy" typu "zánik trajektu Estonie", vleklý seriál záhad z jihlavských podzemních chodeb, "svěží" pohled na nové okolnosti záhadné smrti Nikoly Šohaje a dvou českých četníků.

Nebýt Kajínka, kterému "Na vlastní oči" věnovali příkladnou a detailní pozornost, mohlo by se zdát, že "Na vlastní oči" ztrácejí ostrost pohledu a nevidí, co se v tomto státě děje. Už žádné "lehké topné oleje", žádné financování stran, zejména těch smluvně opozičních, žádné "české cesty" českých podnikatelů, po kterých zůstávají nesplacené bankovní úvěry.

Reportér Jaroslav Motl se sice s úctyhodnou zarputilostí věnuje tématům nacismu a nacistických zločinců, mezi které patří bývalý terezínský dozorce Malloth.

Nedávno připravil otřesnou reportáž o provozováni střelnice v prostorách Terezínské pevnosti pro turisty přicházející do Čech za zábavou z druhé strany Šumavy. Klobouk dolů.

Nevím ale, zda-li to pan Motl ví či neví, jeho reportáže mají dvojí efekt. Na jedné straně spravedlivé a oprávněné rozhořčení, na straně druhé přilití oleje do ohně tu latentních, tu zjevných protiněmeckých vášní a postojů, protože ne každý z diváků jeho reportáží umí oddělit minulost a přítomnost a v případě jakékoliv reminiscence na minulost vidí jenom rudě a nic jiné vidět nechce.

Dnešní Německo ovšem není jenom Německo své neblahé minulosti, ale - a to především - nejdůležitější členský stát Evropské unie a xenofobní nálady ani náhodou nepatří k pilířům její existence.

Evropská unie sice nepatří k dominantám nynějších zpravodajských formátů na Nově, ale zato o to víc zaznívají z Televizních novin a Sedmičky na její adresu drobné, ale vytrvalé pochybnosti: Chtějí nás tam? Jsme na ní dostatečně připraveni? Prospěje náš vstup našim národním zájmům ? Co vstupem získáme a zejména - co ztratíme ?

Jistěže, jsou to legitimní otázky, ale jenom potud, pokud jejich smyslem není vytváření iracionálního dojmu, že Unie je drtící náruč, která sevře naše národní tělo a vytřese z něho národní duši. Televizní noviny jak je dnes Nova vysílá, jsou slabým odvarem Televizních novin z časů Jana Vávry.

Jsou neškodným aspirinem, údajně rodinné a pohodové, s obligátními zvířátky na konci. Nikoho nenapadají, nikomu nešlapou na kuří oka a zejména smluvně oposiční politiky nechávají v klidu spát.

O to víc pozornosti ale věnují prezidentu republiky, první dámě, jejím fenkám a cestám prezidentského páru na ozdravní pobyty v zahraničí. Pokud jde o zdraví Václava Havla, Nova při každé jeho zdravotní krizi poskytne podrobný přehled všech onemocnění a jeho léčení věnuje takovou pozornost, že i s prominutím nejhloupější většinoví diváci bez veliké námahy pochopí, že v této zemi je alespoň někdo, komu se dostává od našeho churavějícího zdravotnictví péče nad jeho standart a možnosti. Inu, zpravodajská povinnost anebo cílená zlomyslnost? Vyberte si.

Po svém znovuzrození v srpnu 1999 tvůrci profilu vysílaní Novy dovedně a důsledně vyselektovali aktuální a dodejme, že i ostřejší politická témata a zbytek nechali spadnout do kotle.

Pořad se stejným názvem, proslulý "Kotel", jsem už jednou nazval programovým hybridem. Nic nového pod sluncem. V znormalizované Československé televizi Jana Zelenky se Kotli podobným programovým formátům říkalo "zábavná publicistika".

Měly k zábavě o něco blíž, ale k publicistice hodně daleko. Kde v Kotli končí publicistika a začíná estráda, potažmo naopak, těžko postřehnout, protože otěže každého pořadu drží v rukou dominantní moderátorka Michaela Jílková.

Jednou je přitáhne autobusy svezenému publiku, jindy uvolní, aby dala slovo mnohdy obskurním typům a infantilním dotazům a názorům. Zvlášť krátkou uzdu používá na hvězdy pořadu - politiky, kteří se v aréně kotle často mění na potící se klauny, kteří po dobu čtyř desítek minut nemají kam uniknout, pokud se ovšem chytře nevyvlečou z uzdy a samy neovládnou arénu, anebo, co se taky stává nezřídka, naposledy s hvězdou ODS Ivanem Langrem, Jílková zdvořile nevytvoří prostor a politická hvězda srší pohodou, vlídnosti a uprostřed kotle přednáší svá rétorická cvičení jak v parlamentním řečništi a od jinak nepříjemné moderátorky se jí dostane jenom několik laskavě vtipných bonmotů, za co navíc sklidí potlesk a smích vděčného publika.

"Kotel" na Nově tedy není víc a nic méně, než-li další varianta mnoha jejich estrádních pořadů, kterými tak hojně a ráda překrmovala své diváky už zmíněná Zelenkova televize. Na straně diváků Novy tak vlastně zůstalo "Občanské judo", které ostrými šlehy útočí na sice nepovedené, ale zcela bezvýznamné úředníčky a sbírá divácké body zdáním, že zcela zásadně mění profil této země k lepšímu.

V časech komunistické televize se tomuto jevu říkalo "komunální satira".

Znovuzrozenou Novou zvolený slogan "Nova vás baví" je sice přesvědčivý a líbivý, ale ne zcela pravdivý. Nova má totiž s námi, svými diváky, ještě jiné, pragmatičtější záměry.

V průběhu nedávné volební kampaně do Senátu dostal například Petr Štěpánek, za ODS kandidující politická nula, ale o to vlivnější a pro nynější majitele Novy zcela nepostrádatelný místopředseda takzvané velké Rady, nezanedbatelný prostor pro prezentaci své osoby v Sedmičce a profilovém, "kandidátském" dokumentu vysílaném v pořadu "Na vlastní oči".

Je lhostejné, zda Štěpánek jako kandidát uspěl, nebo ne. Podstatné je, že Nova vyslala do éteru zřetelný signál v jakém politickém dresu kope a koho hodlá preferovat v příští volební kampani, která de facto již začala.

Na oplátku se ocitla v ochranném politickém protektorátu občanských a částečné také sociálních demokratů.

Propojení politických a ekonomických zájmů, vytvoření politicko-mediálního kartelu, je totiž normálním, průvodním jevem "české cesty", na kterou razantně, po rozluce s Ronaldem Lauderem, vstoupil Železný, Šmejc a ostatní. Jiná možnost jim vlastně ani nezbývala.

Druhé dějství televize Nova by se tak dalo nazvat dějstvím falešného positivismu, politicko-mediálního smíru, kdy obě strany mají dostatek prostoru pro klidnou, dělnou práci, navzájem si nepřekážejí, ba co víc - podporují se.

Snad by tato politicko - mediální selanka vydržela do voleb a nemuseli bychom být ani prognosticky vzdělaní, abychom neodhadli jakýže předvolební pochod bude Nova zpívat.

"Kupředu pravá", starý, otřepaný šlágr, na tu samou hudbu s novým textem, by měl zaručit, že vše zůstane při starém. Pro Novu samozřejmě, ale také pro Vladimíra Železného. Není to tak špatný kalkul, protože řetěz ukovaný z vazeb mediálních, ekonomických a politických by byl dostatečně silný a spolehlivý na to, aby po volbách zajistil držiteli licence, společnosti CET 21, její prodloužení na dalších deset let. A byla by Nova znova.

Byla by, protože všechno je zatím trochu jinak.

Rozhodnutí nizozemského arbitrážního soudu je oním pověstným výstřelem z pušky, které mění průběh dosavadní hry v drama s otevřeným koncem. Objevil se totiž jeho nový a klíčový prvek - mezinárodní právo se svými velice autoritativními soudními orgány.

Těm je naprosto lhostejné jak, z čeho a pro jaké účely je upleten onen zmíněný český řetěz, který zatím pevně třímá v rukou Vladimír Železný. Je jim naprosto lhostejné, co si ve světle soudního verdiktu o Železném myslí česká veřejnost.

Podivné, pokroucené výklady a interpretace jejího výroku jsou ji také lhostejné, protože postrádají právní relevanci. Nemohou nijak ovlivnit podstatu výroku: poškozenou stranou je CME a ten kdo ji poškodil je Vladimír Železný.

Podstata výroku má co dočinění s morálním hodnocením podnikatele Železného bez ohledu na to jestli miliardu zaplatí nebo ne.

Je zcela na české společnosti, jak s ním naloží a zda z něho vyvodí, a jestli vůbec vyvodí, nějaké důsledky. A jestli bude mít k tomu vůbec odvahu, protože zatím stále mocný šéf mocné Novy vyhrožuje, jak to předvedl v předposledním "Volejte řediteli".

Vyhrožuje všem, počínaje Klinkhamerem, Donathem a Vávrou, představitelům CME a znehodnocené ČNTS, kterou paradoxně znehodnotil sám, konče českými novináři, kteří našli odvahu ptát se po nejasných majetkových poměrech Železného a jeho rodiny, po nejasné pavučině vztahů a propojení Novy, Primy a všech těch ostatních společností, kterým se eufemisticky říká obslužní organizace.

Novinářům se vyhrožuje soudními žalobami. Je to příliš vážný a varující signál, který šéf Novy vysílá české veřejnosti.

V příštích dnech začne v Londýně další mezinárodní arbitráž, v níž žaluje Ronald Lauder Českou republiku za to, že nedokázala ochránit jeho investice vzdor platným mezinárodním dohodám o ochraně investic, které český stát podepsal.

Nelze předjímat, jak arbitři v Londýně rozhodnou. Jisté je jenom to, že v londýnském přelíčení se nebude jednat o spolehlivosti občana České republiky Vladimíra Železného, ale bude se jednat o spolehlivosti České republiky jako mezinárodního partnera.

Jestliže arbitři v Londýně rozhodnou, že poškozenou stranou sporu je Ronald Lauder a tím kdo poškodil je Česká republika, nezbude jiné než verdikt přijmout jako neodvolatelný a představitelům České republiky nezbude nic jiného, než li se otevřeně a nahlas zeptat - kdo byl a kdo je Vladimír Železný.

Na verdikt londýnských arbitrů si budeme muset chvíli počkat a třetí dějství dramatu má tak zatím otevřený konec. Ale chvíle čekání si můžeme krátit, jak jsem avizoval v úvodu, třeba podívanou na Nově, podívanou na novou znělku kampaně k uvedení Cameronova filmu "Titanic", doprovázenou sloganem "Vítejte na palubě".

Možné konce dramatu, viděno z paluby Titaniku a z břehů Vltavy, jsou vlastně dva. Buď se novácký Titanic vrátí tam kam patří, na dno, anebo rozdrtí Karlův most, před kterým se na chvíli symbolicky zastavil a popluje pyšně a megalomansky po Vltavě dál.

V druhém případě není co závidět těm, kteří neuposlechli vábivého sloganu a na palubu nechtěli.

Peter Duhan

Autor pracoval jako manažer ve veřejnoprávních i komerčních sdělovacích prostředcích.

ČRo 6 / RSE 4. března 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz