Nová napětí na Balkáně

Srbsko, iniciátor posledních balkánských válek, bylo drtivě poraženo vojsky NATO a stihnul ho trest, jaký ve své historii nepoznalo. Statisíce Srbů opustily své domovy v bývalé Jugoslávii a nastěhovaly se do samotné Srbské republiky, Srbové přišli o svůj jediný přístup k moři, Černou horu a namísto toho, aby jim mezinárodní společenství přišlo na pomoc a pokusilo se jim pomoci na cestě do Evropské unie, připravuje jim další ponížení v podobě podpory uznání vyhlášení nezávislosti Kosova. Které je - a to je třeba otevřeně říci - v rozporu s mezinárodním právem. V Srbsku se proto stále více vzmáhá odpor vůči Evropské unii a Západu a to není dobré, protože ho to žene do náruče Ruska. Jenže tím problémy na Balkáně ani zdaleka nekončí. Stále roste napětí mezi Slovinskem a Chorvatskem.

Slovinsko je jakousi výkladní skříní Evropské unie na Balkáně. Vstoupilo do Unie spolu s Českou republikou v roce 2004, ale již od ledna 2007 zavedlo společnou evropskou měnu euro, protože jeho hospodářské výkony jsou podle všech kritérií vynikající, je prostě nejlepší ze všech nových členských zemí. Naše média, která se honí za svatbami a rozvody všech možných lidí po světě, se pečlivě vyhýbají všem politickým událostem, které se týkají celé Evropské unie.

Takže jen pár informací o zemi, která jako vůbec první z nových členských zemí od 1.ledna 2008 vykonává předsednictví v Unii. Současným ministerským předsedou je Janez Janša, hrdina, pod jehož velením hned na začátku balkánských válek odrazili Slovinci útok jugoslávské armády pod srbským vedením. Slovinci byli první, kdo zastavili srbskou agresi a uhájili si svobodu. Na konci minulého roku se ve Slovinsku konaly prezidentské volby, v nichž proti sobě stáli europoslanec, kandidát konzervativců Lojze Peterle a bývalý diplomat OSN Danilo Türk, kandidát socialistů. V druhém kole zvítězil s převahou Türk, který hned do Bruselu vyslal informaci, že Slovinsko bude i nadále "solidní, spolehlivý a důvěryhodný partner Unie". Kéž by to někdo mohl říci i o České republice!

Chorvatsko je u nás známo jako oblíbený cíl turistických cest, ale téměř neznámé po politické stránce. Také zde se na konci roku konaly volby, ovšem na rozdíl od Slovinska parlamentní. Vzešla z nich koaliční vláda v čele s Ivo Sanaderem za konzervativní HDZ, Chorvatské demokratické společenství, stranu, která dlouho vládla po získání nezávislosti za prezidenta Tudjmana. V koalici s ní je ve vládě Rolnická strana, Sociálně liberální strana a několik malých stran. Chorvatsko se již dlouho intenzivně snaží o vstup do Evropské unie a nepopiratelnou zásluhou Ivo Sanadera je, že původní nacionalistické orientace HDZ reformoval do občanských postojů a zavedl evropskou menšinovou politiku.

V nové vládě je dokonce poprvé chorvatský Srb, Milorad Pupovac, jako ministr pro hospodářský rozvoj a obnovu země. S ním se do politického života vrátila i srbská strana v Chorvatsku. Jenže problémy přišly z úplně jiné strany. Sanader vzal do vládu již uvedenou euroskeptickou Rolnickou stranu, na jejíž nátlak chorvatská vláda učinila velmi závažný protievropský krok, který může mít pro vstup země do Unie osudové důsledky. Tento krok měl svou prehistorii ve vztazích se Slovinskem.. Tomu totiž po rozpadu Jugoslávie připadl velmi úzký přístup k moři, pouhých 46,6 km mořského pobřeží. Jeho největší přístav Koper, italsky Capodistria, do něhož Slovinsko investovalo nemalé prostředky, nemá navíc vlastní přístup k mezinárodním vodám a je odkázán na sousedské a solidární postoje sousedních států.. Jde o to, že každý stát, který leží u moře má okolo svého pobřeží tzv.výsostné vody, které se počítají jako jeho státní území, ale jde také o práva, která se mohou v těchto vodách uplatňovat. Státy si například nemohou ve svých výsostných vodách dělat úplně všechno, co je napadne, ale musí se řídit příslušnými mezinárodními pravidly a dohodami. Například mírový průjezd cizích lodí by neměl být zakazován, ale proti svévolným akcím s nepřátelskými úmysly to pochopitelně možné je. Stejně tak je možné vyhlásit část výsostných vod za ekologickou chráněnou zónu atd. Celá historie těchto výsostných vod je sama od sebe zajímavá, ale zde není prostor pro její vylíčení. Proto jen stručně. U výsostných vod jde zaprvé o jejich rozsah, o jejich možnou vzdálenost od pobřeží daného státu. Původně se počítala jejich maximální vzdálenost podle toho, do jaké vzdálenosti mohly být vojensky kontrolovány z pevniny. Podle zásady, že teritoriální suverenita končí tam, kde končí síla zbraní. Proto existovala původně třímílová zóna, která činila zhruba 5 a půl kilometru.

Od osmdesátých let byla dohodnuta dvanáctimílová zóna, to znamená zhruba 22 kilometrů. A nyní si představte, že přístav Koper, stejně jako druhý slovinský přístav Piran, leží v hloubce zálivu Jaderského moře, mají sice před sebou výsostné slovinské vody, ale ty jsou směrem k volnému moři ukončeny italskými a chorvatskými výsostnými vodami. Hranice mezi těmito vodami jde uprostřed zálivu a není mezi nimi místo. K mezinárodním vodám, to znamená k volnému moři, tak vlastně Slovinsko nemá vlastní přístup. Po složitých jednáních mezi Chorvatskem a Slovinskem byl Slovinsku přiznán úzký koridor skrze chorvatské výsostné vody k volnému moři. Koridor ovšem odříznul - protože z druhé strany jsou italské výsostné vody - malý trojúhelníček chorvatských vod od vzdálené vazby a vytvořil tzv.chorvatskou exklávu. Ta existuje uprostřed moře jenom proto, aby byly zachovány námořní hranice mezi Itálií a Chorvatskem. Smlouva o koridoru byla sice tehdejším chorvatským premiérem Račanem podepsána, ale chorvatský parlament ji z nacionálních důvodů odmítnul ratifikovat. Mohlo by se říci, že to až tolik nevadí, protože provoz na moři funguje. Jenže aktuálně k tomu přistoupily další problémy, které už nelze obejít. Jejich podstata spočívá v tom, že si některé státy nárokují vedle práva na výsostné vody také právo na zřízení tzv.výlučné hospodářské zóny na moři. Ta v podstatě znamená, že si například činí výlučný nárok uvnitř této zóny lovit ryby.

Pod heslem: ryby v této zóně jsou naše a nikdo jiný je tady nesmí lovit! A toto nyní zavedlo Chorvatsko. Jeho vláda na naléhání Rolnické strany vyhlásila na začátku tohoto roku své výsostné vody jednostranně za výlučnou hospodářskou zónu, v níž nikdo nesmí lovit ryby, ani členské státy Evropské unie, tj.Itálie a Chorvatsko. Jde celkem o 57 000 čtverečních kilometrů moře. Zdůvodnila to tím, že italský rybolov v chorvatských vodách byl strašně velký a mnohonásobně přesahoval chorvatský rybolov. I Slovinci prý příliš lovili ryby, které vlastně patří Chorvatsku. K tomu mám jednu poznámku: kdyby všechny chorvatské ryby byly natřeny chorvatskými barvami, ani Italové ani Slovinci by se jich určitě nedotkli, a pokud by jim skončily v sítích, vypustily by je zpátky do moře. Chorvati dokonce vyčíslili roční ztráty svých ryb, vylovených cizáky, na celkovou částku 300 milionů euro. To už je skoro důvod k válce, nebýt toho, že se Chorvatsko snaží vstoupit do Evropské unie a přístupová jednání jsou vázána na vstřícné postoje právě Itálie a Slovinska. Podle posledních zpráv jedna chorvatská vojenská loď lapila první italskou rybářskou loď a chce její osádku obvinit z "ilegálního rybolovu".

Chorvatsko může mít možná z hlediska mezinárodního námořního práva pravdu, protože dvanáctimílová zóna je chápána jako součást teritoria daného státu, ale v celé věci jde o něco jiného. Jde o evropskou politiku, o evropskou solidaritu a spolupráci, o schopnost uplatňovat národní zájmy evropským způsobem. A tady je třeba říci, že Chorvatsko ještě není v tomto ohledu vyspělé. I tento příklad svědčí o tom, že Balkán, respektive některé jeho země, ještě hluboko trčí v neblahé minulosti a hodnoty, které jim nabízí Evropská unie, jsou jim vzdálené.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .