Nová izraelská vláda: pohled dovnitř

Designovaný premiér Netanjahu vytvořil vládu z koalice pěti stran a každé musel ledacos slíbit - včetně několika ministrů. Nový šéf vlády tak porušil svůj vlastní cíl, že jeho kabinet bude malý, levný a efektivní.

Izrael se tak v úterý dočkal vlády celých sedm týdnů poté, co voliči v předčasných volbách rozhodli o tom, že země se politicky posune doprava. Sestavením vlády byl pověřen šéf těsně druhé strany v pořadí, tedy Benjamin Netanjahu. Stranou tak zůstala vítězná Kadima, která nakonec přes Netanjahuovo naléhání do vlády nevstoupila. O tom, kdo všechno nakonec bude součástí nové koalice se jednalo takřka do poslední chvíle, ale z našeho hlediska jsou nejdůležitější dvě strany, které jsou největší a mluví se o nich nejvíce, tedy strana Izrael je náš domov Avigdora Liebermana, a levicová Strana práce, jež je nyní pod vedením Ehuda Baraka. Zastavme se tedy u nich.

Příchod Baraka do vlády byl z hlediska Netanjahua velkým vítězstvím. Získal tím důvěryhodnou stranu s poměrně početným poslaneckým klubem. Vstup této strany do vlády dá kabinetu mnohem větší stabilitu, protože Netanjahu bude mnohem méně vydíratelný ze strany menších uskupení. Ehud Barak je navíc populární jako velmi schopný ministr obrany. Za vítěze by mohl být považován i sám Barak. Hned na začátku koaličních jednání se podílu na vládě zřekl, což mu nakonec dalo silnou vyjednávací pozici. Díky tomu získal pět vládních křesel, a on sám zůstane ve své dosavadní funkci ministra obrany. Na druhou stranu účast v pravicové vládě má uvnitř strany velké odpůrce, a Barak bude čelit velkému tlaku od svých vlastních spolustraníků.

Lidem ze Strany práce mimo jiné vadilo, že v Netanjahuově kabinetu zasednou i lidé z nacionalistické strany Izrael je náš domov. Tu vede Avigdor Lieberman, který nemá u izraelské levice ani u západních novinářů dobré jméno. Skutečnost, že ho zahraniční novináři opakovaně označují jako "protiarabského radikála", ultrapravičáka a izraelského Le Pena, však nesvědčí o jejich dobré znalosti izraelské politiky, ale spíše o jejich sklonu škatulkovat věci. Lieberman je jistě demagog a populista, ale nikdy nevolal po diskriminaci kohokoli, a v žádném ohledu se nevyjadřoval jako rasista, jeho stranu ostatně ve velkém množství volili arabsky mluvící Drúzové. Lidé, kteří ho osobně znají, se shodují na tom, že navzdory ostré rétorice je velmi racionálním politikem. Kvůli jeho pověsti však bude Liebermanova přítomnost ve vládě pro Netanjahuja velkou zátěží, a to tím spíše, že Liebermanovou podmínkou bylo, že bude ministrem zahraničí, a bude tedy Izrael reprezentovat v cizině.

Na ocet tak vlastně zůstala vítězná strana, tedy středová Kadima Cipi Livniové. Ta sice získala o mandát více než Likud, ale prezident Peres ji nakonec nepověřil sestavením vlády, protože celkově získaly pravicové strany jasnou většinu. Zásadová - a nebo možná pošetilá - Livniová tvrdila, že její politika je příliš odlišná a odmítala vstoupit do pravicové vlády, přestože o to Netanjahu velmi stál. A tak nakonec Kadima zůstala v opozici - to je vlastně poprvé, co tato teprve několik let stará strana nebude ve vládě, a bude to pro ni a zejména pro její šéfku velká zkouška. Netanjahu a Barak se totiž shodnou na tom, že by bylo nejlepší, kdyby se Kadima v nelehkých opozičních podmínkách rozštěpila, a oni by si rozebrali osamocené poslance a případně i voliče.

Před novou vládou je několik úloh, jsou to zejména bezpečnostní otázky.

Jednou z nich bude budoucnost jednání s Palestinci. Netanjahu bývá označován jako odpůrce palestinského státu a také český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v úterý novou jeruzalémskou vládu varoval, aby se neodchylovala od politiky stojící na principu dvou států, židovského a arabského. Netanjahu ovšem netvrdí, že nepovede žádná jednání, a také netvrdí, že je zásadně proti vzniku palestinského státu. Říká ovšem, že představy, podle kterých je nyní okamžitě možné začít předávat území Palestincům a že to povede k míru, jsou naivní a nerealistické. Proto například navrhuje nejdříve ekonomickou obnovu Západního břehu, který by tamní společnost polticky stabilizoval a oslabil by radikální síly. Z předchozího Netanjahuova působení před deseti lety je také známo, že jeho rétorika je mnohem tvrdší, než jeho skutečná politika.

Na izraelskou vládu budou také tlačit Američané. Prezident Obama bude chtít dosáhnout nějakého rychlého viditelného pokroku na Blízkém východě, aby uspokojil své fanoušky a ukázal, že naděje do něj vkládané splní. To zahrnuje viditelné kroky k palestinské samostatnosti a omezení výstavby židovských osad.

Netanjahu má zájem vyhovět Washingtonu, zejména proto, že před jeho vládou leží mnohem zásadnější úkol, ke kterému bude potřebovat americkou spolupráci. A to je čelit možnosti, že Írán se stane jadernou mocností. Také proto se snažil sestavit velkou koalici s Kadimou a také proto do své vlády vlákal levicovou práce. Případný izraelský útok na íránská nukleární zařízení se bude lépe provádět s velkou koalicí a Američany po boku, na tom se Netanjahu v Izraeli shodne takřka s každým.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .