Nohavica

Problém je v tom, že chybí zápis, který by o schůzce s tajným sepsal Jarek Nohavica, protože ten tehdy neměl komu o věci referovat. Je-li Nohavicova minulost pitvána s úmyslem dobrat se pravdy o životě v totalitě, hodí se zmínit souvislosti. Dostat se do hledáčku tajných nebylo nic příjemného. Existovaly dvě možnosti, jak se s tím vypořádat. Někdo se rozhodl s nimi nebavit, jiný se na ně pokusil vyzrát. Nakonec to vyšlo nastejno - kdo se nebavil, měl potíže, a kdo se pokusil tajné obelstít, také potížím neunikl.

Jarek Nohavica se, možná naivně, rozhodl vodit tajné za nos. Že to jednou arbitři dobrých mravů vyhodnotí jako spolupráci s ďáblem, ho nenapadlo. Jestliže se ale po něm dodatečně žádá, aby prokázal nějaké mimořádné hrdinství v době, ve které všichni měli strach, není to fér. Navíc neřekl nic, kvůli čemu by někdo skončil v base. Jarek Nohavica se jako písničkář vyrovnal s minulostí na své desce Mikymauzoleum. Investigativní žurnalisté, kteří ho líčí jako padoucha, ho ale možná nakonec přinutí vzít do ruky pero. Najde-li si jednou Jarek čas sepsat, co mu v těch třech letech, kdy ho obtěžoval jakýsi kapitán Liberda, šlo hlavou, bude to knižní bestseller. Bez ohledu na to, co na sebe řekne.