Marina Šternová: Útok v Pardubicích. Jsme ochotni omlouvat násilí, když se to hodí?
Teroristický útok na pardubickou zbrojovku vyvolává překvapivé reakce. Hlavně na levé části politického spektra dochází k názorovému štěpení v otázce, zda je útok alespoň částečně obhajitelný nebo pochopitelný. Ti, kteří věří v jeho oprávněnost, útok bagatelizují nebo se snaží hledat historické paralely, které by akci v očích veřejnosti ospravedlnily.
Zazněly i odkazy na atentát na Heydricha, které interpretaci útoku posouvají směrem k jeho relativizaci a oslabují jeho jednoznačné odsouzení. Asi netřeba vysvětlovat, že v době druhé světové války jsme byly okupovanou zemí a realita byla od té dnešní diametrálně odlišná.
Čtěte také
Tato snaha naroubovat na současnou situaci nesedící historické paralely mi připomněla jednu osobní zkušenost z doby, kdy jsem byla na Erasmu ve francouzském Lille. V rámci konverzačních seminářů, kam docházeli i další studující ze zahraničí, jsme jednou dostali zadání debatovat o lokálních hrdinech.
Protože bylo zrovna 17. listopadu, vyprávěla jsem o Janu Palachovi a jeho protestu proti politické represi, který skončil sebeupálením. Jednu ze spolužaček příběh zaujal. Poslouchala a doptávala se. K mému překvapení však vzápětí čin Jana Palacha přirovnala k činům sebevražedných atentátníků, o kterých tehdy vydatně psaly zahraniční rubriky.
Demokracie dává možnost odporu
Namítla jsem, že to přece není totéž – Palachův čin byl zoufalý a hlavně nenásilný protest – apel, který neubližoval druhým. Odvětila, že pokud je to potřeba, je legitimní prosazovat myšlenky i násilím.
Tato principiální hodnotová neshoda mě přivedla k tomu, že u některých lidí nejde o spor o názor, ale o samotné hranice toho, co je ještě přijatelné. A jakmile se tyto hranice rozcházejí, debata přestává dávat smysl.
Podobně to lze vnímat i v případě Pardubic. Nejde o rozdíl v interpretaci jedné události, ale o zásadní otázku, zda jsme ochotni omlouvat násilí, když se to ideologicky hodí. A tady by měla být hranice zcela jasná.
Žijeme v liberálně demokratickém státě s jasným právním pořádkem, který vymezuje, jaké formy protestu jsou anebo nejsou přijatelné. Násilné útoky mezi ně určitě nepatří.
Čtěte také
Demokracie dává možnost odporu, kontroly i přezkumu – a to prostřednictvím práva. Když se tento systém zhroutí, vede to k násilí, potlačení zranitelných skupin a prosazování práva silnějšího. Ti, kdo na tento demokratický řád útočí, přitom nenabízejí žádné jiné spravedlivé řešení.
Jakmile někdo začne útoky podobné tomu v Pardubicích relativizovat nebo zastírat nepřesnými historickými paralelami, nevede žádnou sofistikovanou debatu. Jen ukazuje, že jeho se základní pravidla netýkají. A společnost, která na tohle kývne, si pod sebou řeže větev mnohem rychleji, než si je ochotná připustit.
Pomineme-li skoro až tragikomický fakt, že se celý čin s největší pravděpodobností zcela minul zamýšleným účinkem, neboť firma LPP Holding nedodává drony do Izraele, nýbrž Ukrajině bránicí se ruské imperiální agresi, žhářský útok mohl mít i zcela hmatatelné tragické následky: v ohni mohl zahynout hlídač areálu (jako tomu bylo ve Vrběticích) nebo se požár mohl rozšířit na další budovy a napáchat ještě mnohem větší škody.
A to jsou mj. přesně ty důvody, proč jsou podobné útoky v demokratické společnosti nepřijatelné.
Autorka je šéfredaktorka revue Prostor
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
