Nízké pohnutky

Diskutabilní jsou spíše ty "nízké pohnutky", protože co je pro jedny zrádné přeběhlictví, mají druzí za přístup konstruktivní a svobodný. Navíc se dá přísnost ke změně politického dresu těžko očekávat od stran, které jsou na přízni přeběhlíků či odpadlíků závislé. A konečně: i k podpoře své strany a jejího programu může být někdy poslanec veden nízkými pohnutkami. Kupříkladu mu svědomí říká, že si v něčem jeho strana nepočíná ideálně, ale nic neudělá, aby neohrozil svou kariéru. Chtít po Nejvyšším správním soudu, aby takové případy odhalil a potrestal odebráním mandátu, je riskantní. Předmětem soudních verdiktů by totiž byly politické postoje a správní soud sám by se chtě nechtě stal hráčem na politické scéně.

Jak tedy vymýtit přeběhlictví, aniž by se kvůli tomu musela přepisovat ústava? Možností je hned několik. Předně by politici mezi sebe neměli vzít někoho, koho do politiky přivádějí nízké pohnutky. V případě, že už k takové chybě došlo, není chytré člena s nízkými pohnutkami zapsat na kandidátku. Stane-li se ovšem navzdory veškeré opatrnosti, že člověk s nízkými pohnutkami pronikne do nejvyšší politiky a převléká se pak v záři reflektorů? Může to být už pouze výstrahou a ponaučením do budoucnosti. Pokoušet se to řešit, znamená pouze způsobit další škody. Bohužel.