Nezávislý novinář vzpomíná na mládí za císařpána. Karel Horký: Zápisky věčného žáka I. Dýmka míru
Vzpomínky českého novináře a spisovatele Karla Horkého patří mezi ty knihy druhé poloviny 20. století, jejichž osud byl více než trnitý. První díl jeho pamětí nazvaných Zápisky věčného žáka I. Dýmka míru vydal koncem roku 2020 Památník národního písemnictví v Praze. Pro Ex libris je pročetl Eduard Burget. Karel Horký byl novinářem ve své době velmi populárním a čteným a v určité fázi se pokoušel i o dramatickou tvorbu, přesto se nestal členem žádné větší skupiny kolegů.
Karel Horký se narodil v roce 1879 v Hronově nad Doubravou a už tím se tak trochu odlišoval od svých kolegů novinářů. Generace modernistů, jež se narodila v polovině 60. let a sdružovala kolem F. X. Šaldy v Krejčího či Josefa Svatopluka Machara, je o dost starší. Druhá silná generační skupina, jež se soustředila v éře první republiky třeba kolem liberálně demokratických Lidových novin, je zase podstatně mladší.
Karel Horký byl tedy solitérem nejen svým rokem narození, ale především svou nezávislostí, kterou se snažil jako novinář udržovat po celý život. Nikdy nebyl členem nějakých skupin, hnutí či autorem manifestů. Po většinu svého života se živil jako novinář soukromý a pokud možno nezávislý.
Karel Horký své paměti začal psát v roce 1944, v době druhé světové války. Ve svých 65 letech se rozhodl bilancovat. Měl za sebou úctyhodnou a často bouřlivou dráhu novináře, během které založil a vydával několik časopisů.
Čtěte také
Nejprve Kramerius, později následoval Horkého týdeník Stopa či Poděbradka. Zejména ve 30. letech pak proslul jako neúprosný kritik meziválečných poměrů v týdeníku Fronta.
První díl svých pamětí nazval Dýmka míru. A přestože mají bezmála čtyři stovky stran, zachycují jen relativně krátký úsek Horkého života od narození do roku 1908, kdy se seznamuje a žení se svou druhou ženou Emanuelou Dürichovou.
Knihu pročetl Eduard Burget, poslechněte si jeho shrnutí.
