Netanjahu nabízí Palestincům stát

Netanjahu nedávno sestavil novou vládu, která se skládá výhradně z pravicových nebo nacionalistických stran. A tak nejen kvůli své vlastní politice, ale i kvůli ideologii svých vládních partnerů, zaujímal stanoviska, kvůli kterým se dostal do sporu nejen s Palestinskou samosprávou, ale i Evropou a dokonce i Amerikou. Prezident Obama velmi stojí o to udělat na Blízkém východě velký diplomatický průlom, a tak nevojenskou cestou vyvinout tlak na Írán. Postoj izraelského premiéra, který odmítal vyslovit souhlas s perspektivou palestinského státu, stavěl Obamu do složité situace, a tak vztahy obou států, jinak obvykle velmi těsné, utrpěly velké šrámy.

Nedělní večer mnohé z toho změnil. Ve velkém projevu Netanjahu konečně ona dvě kouzelná slůvka vyslovil. Tedy vyslovil souhlas se vznikem "palestinského státu", což je pro Palestince, Evropany, i Američany samozřejmé minimum, ale pro mnoho pravicových politiků v Izraeli naopak naprosté tabu. Netanjahu tedy konečně palestinskou státnost zmínil, i když zároveň přidal několik významných "ale". Požaduje zejména, aby budoucí palestinský stát neměl armádu, a aby palestinská reprezentace uznala židovský charakter Izraele, což je prevence proti požadavku na přistěhování až tří milionů potomků arabských uprchlíků z roku 1948. Vyloučil také dělení Jeruzaléma, jehož východní část chtějí Palestinci jako své hlavní město, a není ochoten zcela zastavit stavební práce v židovských osadách na západním břehu, jak požadoval Obama. Zároveň Netanjahu ve svém proslovu vyzval nejen Palestince, ale všechny Araby k jednání o míru a nabídl jim svou dobrou vůli.

Na tento projev se dokonale hodí úsloví o sklenici, která je buď napůl prázdná nebo napůl plná, záleží na úhlu pohledu. Amerika a Evropa se dívá na Netanjahuúv projev jako na relativně významný a pozitivní průlom, a spíše než jeho podmínkám věnuje pozornost tomu, že uznal, že cílem mírového procesu bude vznik palestinského státu. Souhlasně se k projevu vyjádřil i samotný prezident Obama, který potřeboval z izraelské straně nějaký ústupek, protože ani on nemá zájem dostat se do konfliktu s předním americkým spojencem na Blízkém východě.

Vůbec nejdůležitější, ale také nejzajímavější odezvou je odpověď palestinských představitelů. Ti na Netanjahúv projev reagovali mimořádně emocionálně a dosti nekonstruktivně. Mluvili o tom, že projev pohřbil mírový proces, že je třeba Netanjahua izolovat, případně že izraelský premiér je podvodník a lhář. Jejich temperamentní reakce je z velké části důsledkem toho, že Netanjahu je nachytal se spuštěnými kalhotami. Tak dlouho mluvili o jeho neochotě přiznal Palestincům právo na státnost, až nebyli připraveni přijmout fakt, že jim toto právo nakonec přiznal, byť připojil řadu těžkých podmínek. Tyto podmínky ovšem nejsou vůbec nové, ani nepochopitelné, a už vůbec není řečeno, že se o nich nebude dále jednat, zásadně odmítavý postoj tedy nebyl vůbec racionální.

Jak napsal palestinský novinář Chálid abú Tuámí, palestinští představitelé svou odmítavou reakcí vyšplhali na příliš vysoký strom, ze kterého teď neumějí slézt. Nechali si vnutit roli těch, kdo vlastně nechtějí palestinský stát, když sabotují i takovouto nečekanou perspektivu, kterou před nimi Netanjahu otevřel. Když kdysi židé ve 30. a znovu ve 40. letech stáli před různými variantami vzniku židovského státu, které jim Společnost národů nabízela, akceptovali vždy jakýkoli návrh. Palestinští představitelé v roce 2009 se ani na vteřinu nezamysleli nad tím, že se jim Netanjahuovým ústupkem otevírá možnost strčit nohu do pootevřených dveří a tuto šanci už nepustit - případně svým souhlasem zahnat do úzkých Netanjahua, jehož pravicová koalice, nesouhlasící se vznikem nezávislé Palestiny, by se v takovém případě mohla postavit proti němu. Netanjahu se však mohl spolehnout na to, že jeho palestinští partneři budou místo toho vznášet požadavky, které s myšlenkou státnosti jako takové nesouvisí, a spíše mají co dělat s širšími ambicemi a národní hrdostí.

Nyní budou palestinští představitelé svým evropským a americkým sponzorům těžko vysvětlovat, proč nesouhlasí s demilitarizací budoucí Palestiny, když se bez tanků a letadel zcela jistě ještě nejméně jednu generaci obejdou, zvlášť když před nimi stojí mnohem náročnější úkol budovat infrastrukturu a státní instituce. Ani na okamžik nepřipustili, že nejsou v situaci, aby s Izraelci sebevědomě jednali o velkých otázkách, když ještě ani nevyřešili své vnitřní problémy, jako je krvavý konflikt mezi Fatahem a Hamasem. Odmítají si také připustit, že Izrael se může bát vzdát se dalšího území, když ze všech oblastí, které zatím vyklidil s perspektivou utlumení konfliktu, na něj nakonec radikálové začali útočit, a tím princip území za mír zdiskreditovali.

Netanjahův projev tedy především znamená zisk pro Netanjahua samotného. Usmířil si alespoň dočasně Obamu, a převzal iniciativu, aniž by ho to cokoli stálo. Do defenzivy se naopak dostali představitelé Palestinské samosprávy, kteří budou muset ještě jednou zvážit, jestli je jejich zbytečně zlostná a odmítavá reakce nestála to, o čem tvrdí, že je jejich hlavním cílem, totiž svrchovanost nad vlastním územím, byť i za cenu ústupků, které jsou však jednak snesitelné, a jednak do budoucna změnitelné. Jinak totiž znovu potvrdí, co údajně říkala izraelská premiérka Golda Meirová, totiž že Palestinci nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .