(Ne)snesitelná přitažlivost komunismu

Není to poprvé v nejnovějších našich dějinách, kdy komunistům průzkumy veřejného mínění lichotí. Bývaly doby, kdy komunisté byli vlastně nejpodporovanější stranou a jejich preference se pohybovaly nad dvacet procent.

Nejnověji ale je sestava volební přízně poprvé nakloněna - dosud pouze papírově, či "snově" či jak chcete - pravolevé kombinaci proklamovaně pravicové s proklamovaně levicovou stranou. Jinými slovy: opoziční komunisté a občanští demokraté mají hladkou nadpoloviční přízeň voličstva. Je to odlesk budoucnosti nebo stín minulosti? Možná od každého trochu.

Pravda - to vše se odehrává nějaké skoro tři roky před regulérním termínem parlamentních voleb. Odehrává se to v době, která nemá žádná velká témata. To, co se odehrávalo před unavenými zraky národa v podobě jakýchsi půtek o podobu rozpočtu a slovních cvičení o reformě veřejných financí, nebyla ani regulérní politická bitva. Byl to politikářský čajíček, který jen dokreslil celkový "přizdismus" politické scény. Je to, z pohledu politiků, celkem pochopitelné. Co by se poslanci namáhali rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, když to rozhodování za ně přebírají stranická grémia? A proč by případným hlasováním podle nejlepšího vědomí a svědomí vlastně ohrožovali svou na nejméně tři roky ještě naplánovanou budoucnost?

Tohle tady říkám proto, že situace s českými preferencemi, které narůstají opozičním stranám, nápadně připomíná dění na sousedních politických scénách, kde - ať se to svobodomyslným liberálům všech národností líbí nebo ne - narůstají volební preference stranám, orientovaným nacionalisticky a xenofobně. Nejnovější výsledky voleb například ve Švýcarsku jsou toho přehlednou a praktickou ukázkou.

Oba "vítězové" domácích průzkumů voličské přízně jsou, více či méně skrytě, orientováni podobně.

Komunisté mají navíc v našem prostoru nějakou setrvalou a neodolatelnou přitažlivost. Řada případných voličů si dobře pamatuje, jak dobře jim bylo v různých fázích komunistického vládnutí. Řada mladších si dobře pamatuje, jak dobře se vedlo jejich rodičům. Řada nejmladších voličů je příliš málo vzděláno a vzděláváno v tom, co to vlastně ten komunismus byl, je a může být. Řada voličů je tzv. politikou natolik otrávena, že se k volbám nedostaví, což - jak známo - je skoro totéž, jako volit rovnou tu nejhorší možnost, vzhledem k proporčnímu přičítání nevhozených volebních lístků úspěšným stranám.

Navíc - nesnesitelná přitažlivost frázovitých komunistických pouček, kterým se dnešní čtyřicátníci, či padesátníci mohou vysmívat, nebo je (s planou vahou vlastního prožitku) odmítat, je pro řadu dnešních teenagerů a dvacetiletých stejně lákavá, jako byla v dobách vzniku těch pouček. Žvanění o rovnosti a spravedlnosti, o zhoubnosti vykořisťování a o nebezpečích všežravého kapitálu může mít pro dnešní mládež stejné romantické kouzlo jako pohled do hloubek noční oblohy a rozjímání nad hvězdičkami v ní.

Vyhraněné protikomunistické postoje, jichž byl do určité míry ještě nejviditelnější postavou bývalý prezident Václav Havel už v současnosti nejsou dost salónní. Chce-li dnešní politik uspět musí počítat s hlasy komunistů, a je mu nejspíš jedno, že už od ranného dětství ví, jak nebezpečné je dovolit jezinky jen prsty do dírky vstrčit a nechat nakouknout. Hups - a máš je v bytě!

A naše politická scéna, myšleno - různě se přelévající soustava tzv. nekomunistických partají, udělala v poslední době tolik vůči komunistům vstřícných kroků, že o nějakých prstíčkách ve škvírce už nemůže být vůbec řeč. Jim se povedlo je po červeném koberci rovnou dotlačit do sídelních komnat české politiky!

Nenajdou-li nekomunistické strany odvahu k neustálému otevírání a řešení velkých témat, jsou odsouzeny k setrvalé spolupráci s komunisty v rámci svého dennodenního politického přežívání. To se jednou skutečně nevyplatí. I když - kdo ví - třeba ta celkem konkrétní podoba jasné a zářivé (jakkoli ovšem iluzorní) budoucnosti, kterou kolem sebe šíří komunisté je pro voliče přitažlivější, než dvojaké nebo trojklané lavírování s budoucností v podání nekomunistických partajníků. Potom nás ovšem nečeká nic jiného než tak zářivá budoucnost, že tmavé brýle nepostačí, budeme potřebovat černé pásky přes oči.