Nepřesnost a nekoncepčnost televizní revolty

Zajisté by tomu tak nebylo, kdyby nešlo právě o televizní médium, které je všudypřítomné každodenně i v intimní sféře a stává se součástí každé rodiny, v ještě horším případě sebeidentifikační součástí osobnosti .

To však není odpovědí na důvody této polarity, rozdělení a z nich plynoucí neporozumění, nemožnost dialogu, nálady, které přerůstají z nevraživosti do otevřeného nepřátelství. Pořádný a nelehký úkol pro nezávislé sociology a psychology.

Jedna část společnosti vzala argumenty revoltujících televizních pracovníků či s nimi sympatizujících intelektuálů za své a přijala tezi o ohrožené svobodě slova, plynoucí z politického monopolu dvou nejsilnějších stran, které si hodlaly ČT přivlastnit.

Přestože je toto tvrzení problematické a nebylo v daném okamžiku hmatatelné, takto oslovená skupina posléze vyšla na Václavské náměstí. Nemanifestovala však za svobodu slova, nýbrž svou nespokojenost s politickým klimatem a svůj protest překvapivě zredukovala nikoliv proti dvěma silným stranám, nýbrž proti jedné z nich, ODS a proti Václavu Klausovi.

Druhá skupina, které se dostalo daleko menší publicity, pak poukazuje na jistou neetičnost revolty, na nerespektování zákona či protestních postupů, na zneužití veřejnoprávního média ve prospěch jedné zájmové skupiny.

Současně pak poukazuje právě na iniciativy určité intelektuální lobby, o které se domnívá, že revoltuje proti změně stávajících pořádků v ČT, neboť se autorsky, produkčně tudíž finančně na tvorbě ČT podílí. Tato druhá skupina, nesympatizující s revoltou, nevylučuje ani možnost nějaké vyšší politické hry, která se o televizi hraje a domnívá se, že to byla právě obava z forenzního auditu, dnes požadovaného i vzbouřenci, ovšem ve velice mlhavé podobě, která ke střetu vedla.

Nezapomeňme ani na otázku, kterou si tato skupina klade, proč tak spontánní aktivita některých politiků Unie svobody, kteří dění v samotné ČT komentovali minimálně, přestože se ho fyzicky účastnili a omezili se později pouze na parlamentní jednání.

Charakteristika obou skupin je přirozeně velice povrchní a nedává v prvním plánu odpověď na původ oné vyryté brázdy. Tu hledejme spíše v hlubším společenském nedostatku, který právě v průběhu této krize vyplul na povrch.

Je to naprosto rozdílné chápání a vnímání stavu společnosti a jeho potřeb a především požadavků občana na celkové uspořádání. Je nutno si uvědomit, že na jedné straně stojí nespokojenost, kterou nelze vyslovit jinak než na ulici.

Tato nespokojenost v sobě zahrnuje nedostatky stokrát vyjmenované kupř. politickou opozicí. Přestože jsou pojmenované, parlamentní či senátní stereotyp se nemění a vztah politika a občana rovněž.

Na druhé straně pak stojí váha a smysl revolty a její podpora některými politickými subjekty. Je znovu pokládána otázka, zda nejde o hazard, který by mohl přerůst v nevratné změny natolik významné, že by byly politická struktura a stabilita státu fatálně narušeny a to v okamžiku, kdy Parlament i Senát neprojevují právě největší dávku akceschopnosti a strany nejsou připraveny na nové rozdělení sil. Ta první skupina, včetně pracovníků ČT volá po nezávislosti, ta druhá je vůči nezávislosti, především osobností, které by v budoucnu měly ČT vést, spíše skeptická, právě s ohledem na nižší stupeň vnímání a aplikování demokracie.

Vbrzku bude jmenována nová Rada ČT, ta vybere nového ředitele, ten pak pracovní tým. Právě ona společenská a politická polarita, která je jistě přítomna i uvnitř revoltující ČT, již dnes zaručuje, že k všeobecné spokojenosti stejně nedojde. A nebude to vinou špatného zákona či nevhodných osobností.

Vinu ponese nepřesnost a nekoncepčnost televizní revolty (ještě jednou vzpomeňme ujmutí se vedení ČT minulou středu ekonomem Paluskou), rozbředlost parlamentních a senátních exponentů a občanská rozpolcenost, která je orientována ryze politicky. To vše budeme znovu bilancovat ze několik dní či týdnů, kdy bude mít televize nové vedení, ale současné politické rozložení sil bude s největší pravděpodobností stejně zachováno.

Je zde však jedno nebezpečí, a sice, že se díky vládní a politické nedůslednosti, která se tak markantně zatím projevila, povede k dalším protestům. Prozatímní ministr spravedlnosti Rychetský to již lapidárně naznačil v jednom rozhovoru:

"S jídlem roste chuť. Připočteme-li k tomu ještě občanskou společenskou polaritu, pak každá nová revolta dojde u rozpolcené společnosti patřičného sluchu."

ČRo 6 / RSE 25. ledna 2001 rse@cro.cz