Nemohli jsme najít klíč od prezidentského balkónu, vzpomíná architekt Zdeněk Lukeš

„Lou Reed byl netradiční návštěvou. Strašně sympatický, nesmírně příjemný, skromný chlapík, který neměl ani žádnou ochranku. Hodně mě zpovídal v Havlově pracovně, kde vybíral knížky z knihovny, prohlížel si také cédéčka a ptal se mě, co Václav Havel poslouchá. Ptal se mě také, jak Havel funuguje, jako bývalý disident, v téhle nové pozici. Nebo třeba Springsteen byl moc prima. S tím jsme chodili po Hradě skoro tři hodiny,“ vzpomíná.

Schwarzeneggera provázet nechtěl

Architekt, historik architektury, odborný publicista a vysokoškolský pedagog Zdeněk Lukeš se narodil 2. března 1954 v Praze. Absolvoval Fakultu architektury na ČVUT. Je autorem a spoluautorem mnoha článků a knih, přednášek, kritických prací i učebních textů. Od začátku 90. let 20. století působí na Pražském hradě, podílel se na projektu jeho revitalizace v éře prezidenta Václava Havla. Pro veřejnost nepravidelně pořádá vzdělávací, takzvané "Psí vycházky" za architekturou. Od září 2009 pravidelně publikuje články o architektuře v sobotní příloze Lidových novin Orientace. Pochází z výtvarnické rodiny. Jeho rodiči byli akademičtí sochaři Vladimír Kýn a Jaroslava Lukešová. S manželkou Janou, která je akademická malířka a restaurátorka, má tři děti.

Rivalita u architektů dnes velmi eskaluje. Boj o práci je velice tvrdý. Někteří lidé na to nemají povahu. Já bych ji třeba neměl.Zdeněk Lukeš

„Provázet se mě nechtělo Arnolda Schwarzeneggera, toho se ujala má kolegyně, paní doktorka Eliška Fučíková. Pak mně líčila, jak kolem něj kroužila ochranka a jak obdivovali jeho svaly,“ vypráví. „Nejdramatičtějším zážitkem ze všech návštěv bylo provázení Michaela Jacksona, kdy jsem dokonce dostal od jedné fanynky ránu pěstí, když jsme probíhali tím zfanatizovaným zástupem z Katedrály do královského paláce. On sám byl odtažitý, nemluvil, byla to taková maska. Dokonce jsem si říkal, jestli to je vůbec on, jestli neposlali nějakého dvojníka,“ dodává.

Ve Stromovce ne

Stejně jako zažil revoluční a porevoluční dění velmi zbízka a intenzivně, v paměti má i dějinné události, které prožil jako dítě. „Vzpomínám si na to, když jsem byl kluk a vrátili jsme se v létě z Dánska a přišli jsme do Stromovky, byly tam samé tanky a stany, bylo to po srpnové okupaci v roce 1968,“ říká Lukeš. „A potom, málo se to ví - je to docela smutná historie s dobrým koncem, okupanti si přáli Stromovku zabrat celou, protože už tam prostě měli svůj tábor a měli tam také svoji ambasádu.

Nakonec se s nimi podařilo udělat jakýsi kompromis, že ve Stromovce tedy ne, a zabrali jen jedno krásné dětské hřiště a jeden zahradnický areál. Místo toho ale dostali území, které se táhne od Ovenecké ulice až po ulici Jugoslávských partyzánů, což je nejméně čtyři kilometry. Tam si potom stavěli různé objekty a třeba v Bubenči zabrali různé vily,“ uvádí.

Cesta k architektuře

„Snil jsem o tom, že budu studovat dějiny umění, z kádrových důvodů to nešlo. Rodiče mně ale poradili, ať si zvolím technický směr, který má s uměním něco společného,“ vysvětluje Lukeš, proč si vybral jako studijní obor architekturu. „Na škole jsem ale zjistil, že to je spíš o stavitelství než o architektuře,“ pokračuje. Představa, že po studiu nastoupí do „továrny na paneláky“, tedy do projektového ústavu, se mu nelíbila. Díky studiu na ČVUT ho ale později zaujaly dějiny moderní architektury.

Co prožil s Václavem Havlem, proč nosí odznak s Warholovým „vyplazeným jazykem“, nebo proč politika není jeho šálkem kávy? Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí se Zdeňkem Lukešem už nyní ZDE.