Némelem, nemelem...

Jenže nyní přišla kauza "Mlýn" - a to je ještě krapet větší šaráda, než byla mlžná a vzájemná obvinění, která obsahoval případ poslance Kořistky. Na veřejnost vypluly informace o tajném policejním týmu, který tajně řídil (podle některých výkladů protiprávně) někdejší ministr vnitra a nynější premiér Stanislav Gross. Dalo by se tomu tedy asi doopravdy říkat - soukromá Grossova policie. To ale asi není na celé té kauze, která - podle mého - přinese ještě mnohá a nejspíš děsivá odhalení, to nejzávažnější.

Tím je, pro mně, samotná struktura či mechanismus procesu, jakým špičkoví politici zacházejí (v tomto případě) s jedním z ústavně nezávislých pilířů státu, tedy s policií. Je to jakási neobyčejná přitažlivost moci, která je zbavuje všech zábran a využívají při své politické práci, mnohdy se prolínající s vlastním ekonomickým ziskem, všech možných i nemožných prostředků.

Jistě, může se tvrdit, že policejní tým skupiny "Mlýn", měl za úkol monitorovat, popřípadě vyšetřovat nepřehlednou provázanost policie, organizovaného zločinu, ekonomických zájmů a politiky.

Může se ovšem také tvrdit, že ten mlýnský tým měl (od svého šéfa) za úkol jaksi semlít politické protivníky. A navíc je to pojednou podivuhodný souběh policejní kauzy "Mlýn" s nejapnými odpověďmi premiéra Grosse na otázky, které se týkají financování nákupu jeho nákladného bytu.

Když si člověk pročítá jména, která se v případu "Mlýn" objevují, nestačí se divit. Vypadá to skoro jako kopie kauzy soudce Berky, jen s tím rozdílem, že není zatím otevřeně kriminalizována.

Obě ty kauzy jsou celé o klientelismu, o vzájemně výhodné výměně služeb a protislužeb, pohybující se, či spíše oscilují na hraně zákona. Ten jediný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že jedna se otevřeně překulila do trestních oznámení, a ta novější dosud ne.

Jak by ne, hlavní roli v ní hraje současný šéf kabinetu, tedy pěkně tučné sousto. Na druhou stranu, svého času to byl právě Stanislav Gross a skupina kolem něj, kterým se podařilo vyštípat z politiky tehdejšího premiéra Vladimíra Špidlu. Jedním z hlavních argumentů, které tehdy útočily na současného evropského komisaře, byla jeho údajná neschopnost komunikovat s okolím, nejvíc pak s veřejností.

Když ale člověk nyní slyší nebo čte, co o financování nákupu svého luxusního bytu, na který v době nákupu prostě mít nemohl; jak vytahuje na světlo světa bohatého strýčka, což není nepodobné někdejším tvrzením nyní již odsouzeného pana Srby; když člověk vidí jeho mladicky sebevědomý výraz, s nímž vyslovuje jen těžko uvěřitelné věci, pak se vůbec není možné divit tomu, jak se dolů řítí preference sociální demokracie, potažmo důvěra v celou vládu. Je to Stanislav Gross, který má potíže s komunikací. Možná umí komunikovat se svými podřízenými, poradci či nohsledy, ale na veřejnost zapůsobit prostě neumí. Proč asi? Jako by v jeho osobní historii chyběl nějaký vývojový stupeň. Když nepoučený, řekněme, chovatel psů vytrhne štěně z jeho smečky příliš brzo, neb ho chce rychle prodat, štěně už nikdy nedostane od svého okolí informace o tom, jak se vlastně se světem kolem má komunikovat.

Nacházím v tom jistou analogii s osobní historií pana premiéra, který plavným skokem z lokomotivního depa přešel rovnou do světa vysoké politiky a nestačil se naučit některým komunikačním návykům. Jak by mohl, když byl rovnou vpraven do onoho okouzlujícího světa moci a mocných, kteří (i když neustále tvrdí opak) žijí v opravdu jiné realitě než ti, kterým by měli ve svých fukcích sloužit.

Jak asi tahle kauza "Mlýn" může dopadnout? Že by podle staré české lidové písně: "Némelem, nemelm, sebrala nám voda mlejn"? A co přijde potom?