Německo diskutuje o své vnitřní bezpečnosti
Teroristické útoky, které si minulý týden v Madridu vyžádaly přes dvě stě lidských životů, vyvolaly v mnoha evropských státech vlnu diskusí o vlastní bezpečnosti a případném zpřísnění již existujících protiteroristických opatření a zákonů. Výjimkou není v tomto směru ani Spolková republika Německo.
"Nemůžeme si myslet, že jsme ostrovem blahoslavených," varoval v pondělí v německé veřejnoprávní televizi ZDF své spoluobčany spolkový ministr vnitra Otto Schily. Němci by podle něj neměli podléhat mylnému dojmu, že jich se rostoucí hrozba teroristických útoků netýká. Nebezpečí přitom podle ministra nepředstavuje pouze organizace Al Kájda, ale i další podobné skupiny islámských teroristů. Jejich členové se zaměřují především na tak zvané "měkké cíle", jako například na turistická centra, diskotéky, modlitebny a kancelářské budovy. "Není v našich silách všechny tyto potencionální cíle chránit. Musíme se proto snažit odhalit pachatele tak včasně, jak jen to jde," uvedl Otto Schily.
V tomto bodě panuje mezi německými politiky jednoznačně shoda. Při hledání odpovědi na otázku, jak zajistit mechanismus, který by umožňoval teroristickým útokům předcházet, případně na atentáty co nejefektivněji reagovat, se však názory politických představitelů rozcházejí. Diskuse se vede především ve dvou rovinách: tou první je zpřísnění podmínek, za kterých mohou na území Spolkové republiky pobývat cizinci. Tou druhou je možné rozšíření pravomocí armády tak, aby mohla napříště zasahovat i při ohrožení vnitřní bezpečnosti.
K něčemu takovému totiž bundeswehr dosud oprávněn není. Podle německé ústavy má armáda zajišťovat vnější bezpečnost země. Porušit toto pravidlo jí umožňuje pouze několik úzce vymezených výjimek, například přírodní katastrofa. Pokud by tedy měl být bundeswehr v budoucnosti nasazen třeba v případě, že teroristé zaútočí na sídlo spolkového kancléře, bylo by nutné změnit ústavu. To prosazují především představitelé opozičních CDU a CSU. Jedním z nejhlasitějších zastánců tohoto kroku je bavorský ministr vnitra Günter Beckstein. Podle něj by německá policie nebyla schopna zvládat tak napjatou bezpečnostní situaci, jaká v současnosti panuje ve Španělsku a například k ochraně některých objektů by stejně musela být nasazena armáda. Německá rudo-zelená spolková vláda však takové ústavní změny odmítá. Podle zpravodajského serveru Spiegel Online je ochotna jednat pouze o ochraně vzdušného prostoru. Tu je v současnosti schopen zajistit jen bundeswehr.
Vnitřní bezpečnost německého státu mají na starost Spolkový úřad pro kriminalitu, Zemské úřady pro kriminalitu, Celní úřad, Úřad pro ochranu hranic a Spolkový a zemské úřady pro ochranu ústavy. A právě v tom vidí mnozí politici i analytici problém - tedy ani tak ne v samotné existenci všech těchto úřadů, jako spíš v jejich nedostatečné a špatně organizované spolupráci. Například vedle Spolkového úřadu pro ochranu ústavy existuje dalších 16 zemských úřadů, které fungují naprosto samostatně a tomu Spolkovému nejsou nijak podřízeny. V posledních dnech se proto stále hlasitěji ozývají hlasy, které volají po úplném zrušení zemských úřadů pro ochranu ústavy. Podle informací listu Berliner Zeitung má tento krok příští týden oficiálně navrhnout křesťanský demokrat Jürgen Rüttgers. Sociální demokracie ale tak radikální řešení odmítá a uvažuje spíš o spojení vždy několika těchto zemských úřadů.
Nezávisle na tom, k jakému řešení ve všech těchto záležitostech dospějí v následujících dnech političtí představitelé, si Němci nejspíš budou muset zvyknout na zpřísněná bezpečnostní opatření. Podle experta na terorismus Rolfa Tophovena, kterého cituje agentura DPA, by se totiž také Spolková republika mohla stát cílem teroristického atentátu - a to přesto, že Berlín na rozdíl od Španělska odmítal podpořit válku v Iráku. Do Afghánistánu totiž spolková vláda své jednotky vyslala.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.