Německo-české vztahy

10. duben 2003

Dva národy, žijící tak blízko vedle sebe a jejichž dějiny jsou dějinami vzájemného potýkání, soupeření, tragických zvratů i prosté sousedské spolupráce, by se měly nakonec nějak domluvit, byť je to dohadování složité. Češi a Němci jsou dva evropské národy a byť nestejné svou velikostí, dějiny obou jsou součástí dějin Evropy. Jedny od druhých nelze izolovat.

Na obou stranách se vždy nalezli lidé, kteří si za své životní poslání zvolili snahu o vzájemné porozumění. Jedním z nich byl i profesor Ferdinand Seibt, emeritní profesor Rúrské university v Bochumu a dlouholetý předseda kolegia Karolina v Mnichově. Byl také členem česko-německé a československé komise historiků a koordinační rady česko-německého diskusního fóra. Ve známost vešel svými studiemi o císaři Karlu IV. a českém církevním reformátorovi Janu Husovi. Profesor Seibt zemřel toto pondělí sedmého dubna.

Byl jedním z generace univerzitních osobností, které přirozeně cítily vzájemné prolínání dějin Čechů a Němců, které tragicky vyvrcholilo nacistickou okupací a vyhnáním Němců z takzvaných československých Sudet. Toto období zřejmě nelze než nějakým způsobem překonat a podívat se do budoucnosti. Na politické úrovni se tak znovu začalo dít s pádem železné opony a s připravovaným vstupem bývalých komunistických zemí do Evropské unie.

Duchy minulosti ovšem zatím nejsou zažehnány. Česká republika byla v Evropském parlamentu schválena za nového člena nejmenší většinou ze všech kandidátských zemí. Způsobilo to hlasování rakouské a německé konzervativní pravice. Jedním z jejich poslanců je také Berndt Posselt za bavorskou CSU, předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Ve svém vysvětlujícím dopise zdůraznil, že není proti vstupu České republiky do Evropské unie, ale že dlouhodobým cílem krajanských organizací je právě rozšíření Evropy. Očekával ovšem nějaké gesto z české strany, že se distancuje od takzvaných Benešových dekretů z roku 1945, na základě kterých byly odsunuti sudetští Němci.

Česká strana ovšem na takzvaných Benešových dekretech trvá, jakoby to byl základ právního řádu České republiky. Přitom je zřejmé, že tyto právní normy fakticky už dávno neplatí a není možné je využít. Jak je jejich existence v právním řádu České republiky absurdní, dokládá mimo jiné fakt, že součástí některých je jako sankce uváděn trest smrti, uložený zvláštním soudním tribunálem. Každý soudný člověk se zdravým rozumem by se měl ptát, proč je právní řád demokratického státu zaplevelen něčím takovým.

Argumenty, obhajující takzvané Benešovy dekrety, samozřejmě také nejsou zcela bez logiky. Panuje obava, že jejich zpochybněním nebo přímo zrušením by došlo ke zpochybnění majetkových poválečných poměrů. Otázka ovšem zní, zda-li naopak jejich existencí by nemohlo k něčemu takovému dojít. Některé dekrety totiž hovoří například o znárodnění akciových bank, které jsou mezitím opět privatizovány.

Právní výklad je tedy složitý a stálo by za to hledat takové řešení, které by pochybná ustanovení z českého právního řádu odstranilo a přitom neohrozilo majetkové poměry. To by určitě bylo možné. Existují například názory, že by bylo možné zrušit dekrety k určitému datu a doplnit toto zrušení ještě o ustanovení, že zůstává v platnosti stav, který byl těmito dekrety založen.

Ještě důležitější by ale možná bylo právě viditelnější gesto, že se Česká republika distancuje od temných stránek své historie. Něco podobného ostatně učinil právě Berndt Posselt za sudetské Němce a to několikrát. Naposledy právě v dopise, ve kterém vysvětloval své hlasování v Evropském parlamentu.

Ochotu k něčemu takovému projevil i místopředseda české vlády Petr Mareš, který ve Štrasburku do poslední chvíle před hlasováním vyzýval evropské poslance k hlasování pro Českou republiku a vysvětloval složitost postavení každého českého politika, který v nesouladu s obecným veřejným míněním vysloví se vstřícně k možnosti smířlivého gesta. Za sebe prohlásil, že divoký odsun a násilí, páchané na Němcích, považoval vždy za zločin.

Zdůrazněno byla ale také to, že Česká republika by neměla býti ke gestu tlačena, neboť vynucené gesto nemá svůj význam. K něčemu takovému je třeba dojít přirozeně, ostatně, jak také Němci i sudetští Němci teprve postupně nacházeli cestu ke zhodnocení své vlastní minulosti. Na rozdíl od Čechů k tomu měli padesátiletou možnost ke svobodné diskusi.

České republice nyní nestojí v cestě do Evropské unie nic, vyjma samozřejmě vlastního případného rozhodnutí v referendu. Takzvané Benešovy dekrety byly uznány za vyhaslé a vzhledem k jejich jednorázovosti nejsou v rozporu s právním prostředím Evropské unie. Určité otevřené otázky z minulosti tady ale zůstávají a je nyní pouze na vzájemné diskusi obou zainteresovaných stran, jak se s nimi vypořádají. Padesát let po tragických událostech by se tak už mohlo dít bez větších emocí a určování, kdo může vyslovit svůj názor a kdo ne. To samozřejmě platí pro obě strany.

Spustit audio