Němec jako Němec. Příběhy Herty Sedláčkové, Alexandera Stefanescu a Eriky Bednářové

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Herta Sedláčková, rozená Stachová

Když byly v roce 1938 po Mnichovské dohodě odtrženy od Československa pohraniční oblasti, většina Němců, kteří v nich žili, to nepochybně vítala. Většina ovšem nikdy neznamená všichni.

Mnozí sudetští Němci necítili a neprojevovali sympatie k Adolfu Hitlerovi, mnozí byli aktivními odpůrci nacismu a patřili k jeho prvním československým obětem.

Odsun Němců z Oder 1946

V Čechách se o jejich osudech dlouho příliš nemluvilo – převládalo pojetí kolektivní viny, o něž se opíralo poválečné zabíjení a vyhnání miliónů lidí německého jazyka, převládal generalizující politický a ideologický pohled na české a moravské Němce jako na jednolitou hajlující masu národních nepřátel. Snaha vytloukat ze sudetoněmeckého tématu politický kapitál u nás dodnes nezmizela, ale to by bylo jiné téma.

V knize Zapomenutí hrdinové – Vergessene Helden – němečtí odpůrci nacismu v českých zemích, kterou v roce 2008 vydalo muzeum v Ústí nad Labem, stojí: „Mezi německy hovořícími občany bývalého Československa byli též odpůrci nacismu. Vystupovali jako protivníci henleinovců, v době ohrožení republiky v roce 1938 prokazovali ochotu ji bránit, během nacistické okupace se doma či v emigraci zapojili do odbojové činnosti, mnozí z nich byli nacistickým režimem vězněni nebo popraveni.

Výzdoba Dělnického domu v Odrách při obecních volbách 1938

Z největší části se jednalo o sociální demokraty a komunisty, mezi německými antifašisty najdeme ale i nesocialistické a politicky neorganizované odpůrce Hitlera, například katolické duchovní. Tito lidé se po válce zpravidla nedočkali zaslouženého uznání, ale byli naopak jakožto příslušníci ´provinilého´ německého národa vystaveni nenávisti a znovu perzekvováni.“

Kniha vycházela z dokumentačního projektu, který v roce 2005 iniciovala česká vláda a zpracovávaly jej pak různé odborné instituce. Autoři projektu nám tehdy poskytli nahrávky rozhovorů s posledními německými pamětníky – například záznam rozhovoru s Hertou Sedláčkovou (rozenou Stachovou), která zemřela 30. prosince 2012.

Rodinný odboj Stachových

Herta Stachová-Sedláčková se narodila 21. dubna 1923 v Odrách na severní Moravě. Rodiče pracovali v gumárenské továrně Optimit: otec Hermann Stach působil v dělnických spolcích a roku 1921 v Odrách spoluzakládal komunistickou stranu, matka Elisabeth (Elsa) byla rovněž veřejně činná, do strany vstoupila v roce 1938, podle Herty „ze vzdoru“.

Rodiče Herty Sedláčkové, rozené Stachové (1921)

Stachovi byli znechuceni Hitlerem, nacismem i Henleinem. „V osmatřicátém přišli naši osvoboditelé,“ vzpomínala Herta Sedláčková na příjezd německých vojáků 10. října 1938: „Seděli jsme tam nahoře, jak se díváte na ten kopec, kde jsou dnes chaty, a pozorovali jsme, jak přijeli Němci na náměstí. Byli tam vítáni a my jsme brečeli.“

Stachovi měli v Odrách od počátku politické problémy a už týden po německém záboru zatklo gestapo Hertinu matku Elsu, zatím jen na pár dní. Hermann Stach záhy založil spolu s manželkou a dcerou malou „rodinnou“ odbojovou skupinu. Obstarávali a nosili jídlo příbuzným uvězněných lidí a začali pomáhat také polským, britským a sovětským vojenským zajatcům z táborů v okolí.

Herta Sedláčková, rozená Stachová, oslavy 30. výročí Dělnického domu 1937

V červnu 1944 obstaraly Elsa a Herta několika sovětským vojákům potraviny a zbraň a zásadně přispěly k jejich útěku. Sovětští vojáci se pak skrývali v okolí Oder, počítalo se s tím, že odejdou k partyzánské skupině do Beskyd. „Jenomže jim se dařilo dobře, protože jsme jim nosili jídlo do lesa, měli to bez práce a bez starostí, a tak se furt zdržovali tady. A to už začali naši být nervózní,“ líčila Herta Sedláčková.

V té době musel Hermann Stach narukovat do Kielu k námořnictvu. Němci uprchlé Rusy zanedlouho chytili, ti prozradili, kdo jim pomáhal a Herta s matkou byly ještě v létě zatčeny: „Odvezli nás do Nového Jičína, dali dohromady asi osm vězeňkyň, postavili nás do řady a v místnosti stáli ti dva Rusi. A teď jsme musely chodit a oni museli ukazovat, kdo jim dával věci. A oni vždycky ukázali na moji matku. Tak jsme to měly zpečetěné. Spadla klec. Potom zavřeli tátu v Kielu, přišel do námořnické vojenské věznice, a pak ještě v listopadu nebo v prosinci před Vánocemi sebrali babičku a tetu, takže rodina byla komplet zavřená.“

Herta Sedláčková, rozená Stachová s rodiči a sestřenicí 1935 (vpravo)

Připravoval se proces, který se měl konat v Berlíně a v němž byla Elsa Stachová hlavní obžalovanou. Ještě před uzavřením vyšetřování však příslušníci gestapa Hertě Stachové oznámili, že její matka, držená na jiné cele, spáchala sebevraždu.

Herta o tom měla pochybnosti, nevylučovala, že matku zabili: „Strčili mě do maminčiny cely, hodili mi její šaty, že jí je můžu oblíct. Tak jsem ji oblékla a sama dala do rakve. Bylo to otřesné.“ Soud se už nekonal, Herta byla podmínečně propuštěna ještě před osvobozením. Přežily i její babička a teta, a také otec Hermann Stach, který padl na Baltu do zajetí a vrátil se domů na jaře 1946. Po válce získali Stachovi status antifašistů a nebyli zařazeni do odsunového transportu. Přišli však o dům a v řadě ohledů se s nimi zacházelo jako s občany druhé kategorie.

Herta Sedláčková, rozená Stachová

Vyhnout se službě v SS

Alexander Stefanescu se narodil v Šumperku roku 1924. Maminka byla herečka a pocházela z tamní německé rodiny, tatínek byl Rumun, obchodník, který si v Šumperku založil středisko motoristických služeb. Nevedlo se mu moc dobře: vsadil sice na automobilismus jako na progresivní odvětví, nicméně ho zasáhla hospodářská krize, politické změny i rodinná tragédie, dobrovolná smrt manželky, Alexanderovy matky.

Alexander Stefanescu

Při sčítání lidu v roce 1930 byl Alexander přihlášen k německé národnosti. Po matčině smrti ho vychovávala především německá babička, vyznamenaná tzv. mateřským křížem, neboť porodila čtyři děti (a na rozdíl od otce sympatizovala s nacisty). V Šumperku chodil Alexander Stefanescu do gymnázia, pak přestoupil na strojní průmyslovku. Na samém počátku 40. let se dostal do branného tábora – a poprvé tu byl jako mladý Němec konfrontován s náborem do SS: „Ten tábor se konal v Andělských horách pod Pradědem a byl jsem tam povinně vyslán ředitelem průmyslové školy. Všichni instruktoři byli příslušníky zbraní SS. Byl tam velmi nepříjemný moment, kdy na závěr shromáždění měl závěrečnou řeč hlavní vedoucí a vyzval účastníky, aby se do SS na místě přihlásili.“ Alexander to odmítl, protože se mu nacismus hnusil – uchýlil se ke lsti, prohlásil, že nemůže nastoupit k SS, neboť se chce stát letcem.

Na několik let měl klid. Po maturitě se přihlásil na německou techniku v Brně, kde absolvoval dva semestry. Začátkem roku 1944 však začaly další potíže: aby mohl dál studovat, musel získat dobrozdání z německého studentského spolku, které však nemohl obdržet, dokud nepředloží důkaz, že o něj armáda nemá zájem. Pokusil se tedy vyhnout tlaku (a hrozícímu odvodu do Wehrmachtu) tím, že se přihlásil k rumunské národnosti a začal poukazovat na své rumunské občanství, které měl díky otci.

Odsun Němců z Oder 1946

Začal se také učit rumunsky, aby úspěšně prošel případnou zkouškou. To už se na něj ale německé úřady zaměřily důsledně, a aby unikl pozornosti, domluvil mu otec zaměstnání u továrníka, který měl židovskou manželku a tudíž i pochopení pro mladíkovo úsilí. Zaměstnal ho jako zastupujícího inženýra v Hanušovicích – a tak se Alexander ztratil z Brna i ze Šumperka.

Úřady si ho zanedlouho našly. V Brně po něm pátrala bezpečnostní služba, a když její příslušníci zjistili, kde bydlí jeho rodina, předvolali ho v Šumperku k jakési komisi, která zkoumala, jak je to s jeho vojenskou povinností v Rumunsku (tam byl předvolán k odvodu, ale nedostavil se – a zdálo se, že ho nikdo nepostrádá). Záhy dostal Alexander Stefanescu rozkaz, aby narukoval ke zbraním SS do Vratislavi. Nikam nejel, poslal jen dopis, že jde patrně o omyl, protože je rumunským občanem. Pokusil se získat dokument, který by potvrzoval, že je nepostradatelný pro zbrojní výrobu, ale neuspěl. Vydržel unikat až do ledna roku 1945: „A pak jsem jednoho dne dostal povolávací rozkaz k rumunskému oddílu zbraní SS u Vídně. Bylo to začátkem ledna, to už jsem nechodil do práce, protože zaměstnavatel řekl, že když mám povolávací rozkaz, nemůže mi práci dál dávat… Potom přišli k otci dva gestapáci, jeho zákazníci, a řekli mu, abych příští den přišel na gestapo. Otec se ptal, o co jde, a oni mu jen sdělili, že mě nehodlají zatknout.“

Erika Bednářová- Rotterová

Když se však Alexander dostavil, oznámili mu, že bude umístěn do ochranné vazby a poté poslán do koncentračního tábora, neboť se vyhýbal vojenské povinnosti, hlásil se k cizí národnosti a „zneužíval nacistická zařízení“. Jaká nacistická zařízení měl zneužívat, to se prý Alexander Stefanescu nikdy nedozvěděl – napadlo ho jen to, že v Brně na německé vysoké škole chodil do menzy. Zůstal ve vězení, prožil asi měsíc v tzv. robotárně, tedy v jakémsi pracovním táboře s mírnějšími podmínkami. Do koncentračního tábora už ho nestihli deportovat, válka mezitím skončila.

Alexander Stefanescu tedy nakonec dosáhl svého. Po osvobození se přestěhoval do Prahy, kde se oženil a dokončil vysokou školu. Poté pracoval ve svém oboru, ale protože byl po matce Němec, byl mu krácen plat. V Šumperku zůstala jeho babička, kterou zachránil před odsunem a otec s novou rodinou. Šumperská vila včetně přilehlého obchodu byla rodině zkonfiskována a nakonec zbourána.

Více se dozvíte z Příběhů 20. století, kde uslyšíte i vyprávění další pamětnice: Eriky Bednářové-Rotterové, která se narodila roku 1930 německým rodičům v osadě Pekařov (dnes je součástí Loučné nad Desnou). I její rodina byla antinacistická, přesto Erika skončila po válce v internačním táboře.

autor: Adam Drda
Spustit audio