Nelze pominout minulé hříchy

28. červenec 2003

Když teď dochází na lámání chleba, odhalování základních příčin nadměrného zadlužení našeho státu, zjišťujeme, jak je důležité pátrat vždy hodně pod povrchem věcí, jak se o to odjakživa snažíme právě na těchto vlnách.Vezměme třeba vrcholné utkání předsedů dvou největších politických stran Vladimíra Špidly a Mirka Topolánka v nedělní Sedmičce televize Nova. Špidla tam dvakrát opakoval, že kdyby nebylo takzvaného bankovního socialismu a kuponové privatizace z dob Klausových vlád, nebylo by zadlužení a finanční reforma by nebyla nutná.

Ponechme na chvíli stranou hříchy dalších vlád, zejména té Zemanovy, vázané opoziční smlouvou s ODS a zamysleme se nad rozdílem mezi tím, co nyní říká Vladimír Špidla o pádu Klausovy vlády roku 1997 a tím, co se o tom tenkrát veřejnosti namlouvalo. Záhy poznáme, že tlak na Klausovu rezignaci byl tenkrát veden málo důležitými populistickými argumenty. Šlo totiž o mnohem vážnější věci v řádu možná celých stovek miliard, které se odehrávaly ve státních financích a ne o nějaké nedostatky v hospodaření Občanské demokratické strany v řádu sotva desítek miliónů.

Vladimír Špidla dnes říká, že Klausova vláda padla v důsledku hluboké krize, způsobené kupónovou privatizací. Sotva lze souhlasit s tím, že by to byl jediný důvod. Už taky proto ne, že takový kategorický závěr zatím nepotvrdil žádný seriozní ekonom. Považujeme-li za "taky-ekonoma" Miloše Zemana, pak nás musí poněkud mást, jak jeho původní zcela nevědecké tvrzení, že kupónová privatizace byla největším podvodem 20. století, tak jeho pozdější urputné mlčení na toto téma, když se mu ujasnilo, že opoziční smlouva je tu hlavně proto, aby se o skutečných podvodech a hříších opozičního partnera pokud možná nemluvilo.

Nezdá se tedy, že by kořenem všeho zla ve státních financích byla jen kupónová privatizace. Prostým okem bylo přece možné pozorovat různá daňová kouzla, vycházející z tehdejšího Ministerstva financí, spravovaného ODS, jak se to manifestovalo až možná ve stamiliardových okradeních státu u lehkých topných olejů, nebo z Ministerstva obrany, spravovaného lidovci, ve věci podivných armádních zakázek, nebo z Ministerstva průmyslu a obchodu, spravovaného Občanskou demokratickou aliancí, v záležitostech ČEZo-energeticko-temelínských, či třeba jen opavsko-kolkovských.

Zkrátka všechny strany tehdejší koalice byly v tom brakování státních financí tak hluboko namočeny, že žádná z nich nemohla mít zájem na tom, aby se skutečné příčiny vládní krize veřejnosti po pravdě přiznaly.

A tak pár pseudopovstalců z ODS za kibicování ostatních koaličních stran obvinilo prakticky jediného muže, tedy premiéra Václava Klause, z dávno předtím známého hříchu dvou falešných sponzorů a z jakýchsi dalších pár milionových šmelin, které nikdy nebyly prokázány, i když dodnes o nich málokdo pochybuje. I tyto věci, které měly sice morální, ale nikoliv valný ekonomický význam, se zahrály do autu a víceméně všichni přímo i nepřímo zúčastnění na skutečných podvodech, které přivedly Českou republiku do finančních nesnází, se jen poněkud přeskupili a pokud neumřeli, žijí v politice dodnes.

Teprve pak, po krátké a tudíž celkem neškodné Tošovského vládě, přišli sociální demokraté a ekonomickou katastrofu po čtyři léta jen urychlovali. Částečně tím, že prostě museli látat jimi nezpůsobené díry v ekonomice ze státního rozpočtu a neměli již tolik možností státní majetek prodávat.

Částečně ovšem také tím, že pod patronací Zemanovy vlády takříkajíc normálně pokračovaly klientelistické manýry sociálních demokratů typu Iva Svobody, jemuž byla původně svěřena nejen pokladna ČSSD, ale i celého státu. Dále Kavana, Šloufa, Kuči, Schlinga, Eduarda Zemana či Karla Srby.

Skutečným symbolem všech divů se stal jistý devatenáctiletý mladíček Lukáš Kohout, který, v tomto případě za peníze poslaneckého klubu ČSSD, pronajímal celá letadla a dokázal pak jako falešný diplomat procestovat půlku světa, aniž to někomu přišlo divné. Vladimír Špidla se pustil do věcí téměř nemožných. Ač sám nemalým podílem odpovědný za to, co se za Zemanovy vlády dělo, pokouší se už rok tu nejpříšernější špínu odstraňovat a škody způsobené spojenými silami všech vládních stran z minulosti začít napravovat. V Americe ho za to milují, ve vlastní partaji nenávidí.

Nedělejme si iluze, že tam či onde jsou ty postoje určeny nějakými morálními zásadami. Převedeme-li to všechno na symbol Šlouf, pak ten se prostě v Americe proklatě nehodí, kdežto leckomu v ČSSD a kdoví, zdali ne i v jiných stranách, by se naopak jeho návrat hodil velice. A to třeba i skrze jeho dřívějšího šéfa a dobrodince Miloše Zemana.

Špidla v sobotní Mladé frontě Dnes neváhal vsadit svůj celoroční plat na to, že letošní Vánoce bude stále slavit v premiérském křesle. Osobně mu držím všecky palce. Ovšemže, pro jiné věci, než aby jen zbohatl.

<!-- < -->

autor: Jiří Ješ
Spustit audio