Nekonečný příběh reformy nájmů

Je to neúspěch, který dnes hrozí reformě nájemního bydlení. Měla by změnit poměry, kdy trh s byty je zcela nefunkční. 750 tisíc bytů má regulované nájmy, které jsou v průměru třiapůlkrát nižší, než nájmy na volném trhu. Protože na volném trhu tři čtvrtě milionu bytů chybí, vytváří se tím umělý nedostatek a tržní nájmy jsou nepřirozeně vysoké. Zrušit privilegia, která části občanů vydaly ještě komunistické úřady, se dosud neodvážila žádná vláda. Politici se pouze snažili zvyšovat strop regulovaných nájmů a věřili, že se regulovaná cena s tržní někdy v budoucnu sejde. Ceny od té doby konvergují a v některých letech se opět od sebe vzdalují, protože politici někdy zapomenout schválit zvyšování regulovaných cen na příští rok.

Pod tlakem Evropského soudu pro lidská práva se teď o skutečnou reformu pokouší premiér Jiří Paroubek. Alespoň to tak říká. Přitom předseda lidovců Miroslav Kalousek, Paroubkův koaliční partner, varuje před tím, aby také současný pokus neskončil bludem nekonečného přibližování. V čem je tedy riziko?

Předem je nutné říci, že současný pokus o změnu je zatím nejlepší. Jeho autoři ho také myslí zcela vážně. Vědí, že jde o změnu kvality.

Podstatou reformy je šestileté přechodné období, kdy se budou stropy regulovaných nájmů postupně zvyšovat. V Praze až na dvojnásobek, v průměru však o polovinu. Experti ministerstva pro místní rozvoj tvrdí, že tím se dosáhne tržní ceny nájmů, která po vzoru jiných zemí odpovídá pěti procentům tržní ceny bytu. Na stejnou úroveň by přitom - podle předpokladu - kleslo současné tržní nájemné.

Majitelé domů si stěžují, že nárůst je příliš pomalý a nepočítá ani s inflací. Podobné obavy má právě Kalousek - na konci celého šestiletého procesu stejně budou dvě hladiny cen a politici opět budou ve vážném pokušení, chránit občany s nižšími nájmy. Tedy opět případ nekonečného přibližování.

Autoři změn tvrdí, že jde pouze o technický detail. Kalouskův návrh, aby se zdražování zrychlilo a zvýšilo ceny během čtyř let, považují koneckonců za rozumný. Později, až skončí šesti- nebo čtyřleté přechodné období, bude možné přijmout pravidlo, že o deset procent se nájemné může zvýšit každý rok. Regulace budou zrušeny a nový systém se už bez problémů doladí sám.

Bohužel, Paroubkův projekt skrývá ještě větší nejasnosti. Zvýšení regulovaných nájmů mají změny v sociálních dávkách. S tím souhlasí v zásadě všichni, jenže jde o to, jaké vlastně nové dávky budou.

Běžný postup v západoevropských zemí není složitý. Pokud domácnost vydá za bydlení víc než 30 procent svých příjmů, doplatí zbytek státní pokladna. Stát pouze stanoví pravidla, jak velký byt může příjemce dávky obývat.

Návrh české vlády je o mnoho složitější. Každému, koho stojí bydlení víc, než třicet procent příjmů, také stát doplatí v dávce zvané "příplatek na bydlení". Ovšem je tu rozdíl. Nedoplatí do částky, kterou domácnost skutečně vydává, ale do "normativních nákladů na bydlení", které jsou v místě obvyklé. "Normativní náklady na bydlení" pak pro každou obec vypočítá Český statistický úřad ze stávajících cen.

Stávající ceny ovšem závisí na těch regulovaných, a tak se ve skutečnosti příliš doplácet nebude. Takové opatření je účelový trik, který má přehodit odpovědnost na obce.

Pokud by totiž někdo platil tržní nájem a potřeboval další peníze, může se obrátit na obecní úřad. Ten musí vyplatit dávku nazvanou "doplatek na bydlení", dá jí ovšem pouze tomu, jehož příjem po odečtení nákladů na bydlení přesáhne životní minimum.

K vysvětlení složitých předpisů použijme příklad osamělého důchodce, který obývá drahý byt v centru Prahy. Současné náklady ve výši dva tisíce korun se mohou zvýšit například na dvanáct tisíc korun. Ze sedmitisícového důchodu tedy bude důchodce platit stále něco přes dva tisíce a stát mu přidá další dva tisíce. Zbylých osm tisíc bude muset doplatit obec. Radnice tedy ponese transformační náklady, pokud nezatlačí na důchodce a nevystěhuje ho do lacinějšího bytu na okraji města. K tomu jí zákon dává možnost.

Takový systém nebude fungovat, varují města již dnes. Je pochopitelné, že se brání, protože transformační náklady ponesou jejich pokladny.

Problém je však skutečný a může znehodnotit celou reformu. Zavedením systému dávek, jaký navrhuje vláda, se bude opět konzervovat stávající systém, kdy privilegovaní platí několikrát méně než ostatní. Hladina tržních a regulovaných nájmů se k sobě budou opět jen blížit a sejdou se někde v budoucnu. Třeba tehdy, až se radní ve městech rozhodnou zatočit se svými voliči a začnou je po desítkách stěhovat na periférie.