Nekonečná imunita

Hájil tím výsadu, kterou se může chlubit v civilizovaném světě málokdo. Jde o doživotní imunitu poslanců, senátorů a soudců. Zjednodušeně řečeno, pokud například poslanci a senátoři spáchají v době výkonu funkce nějaký trestný čin a nebudou na základě rozhodnutí parlamentu vydáni k trestnímu stíhání, nebudou moci být za tento čin stíháni ani po vypršení jejich mandátu.

Proto může být poslanecké či senátorské křeslo lákadlem pro lidi, kteří se pohybují na hraně či dokonce za hranou zákonů. Až na ojedinělé výjimky totiž nebývá obvyklé, aby poslanci a senátoři byli vydáváni do rukou policie. Těmto výsadám by mohlo být odzvoněno. Už příští týden by měl být jedním z bodů sněmovní schůze návrh změn ústavy. A právě ten by měl dosavadní rozsah imunity alespoň částečně omezit. Konkrétně by hájení poslanců a senátorů mělo skončit v okamžiku vypršení funkčního období.

Pokud by je tedy kolegové během řádného období nevydali do rukou orgánů činných v trestním řízení. Jak už bylo řečeno, tato možnost existuje i nyní. Rozdíl je tedy v tom, že za trestné činy spáchané po dobu výkonu poslanecké či senátorské funkce by po vypršení mandátu mohli být stíháni. Vzhledem k tomu, že jde o ústavní změnu, musí ji podpořit minimálně 120 poslanců. Ani to nemusí stačit. Souhlasit totiž musí rovněž tři pětiny přítomných senátorů. Bez souhlasu obou komor ke změně ústavy dojít nemůže. Takže jde stále o běh na dlouho trať a nelze vyloučit, že nakonec omezení imunity zákonodárců zdárně doběhne až do cíle.

Netýká se to pouze omezení doživotní imunity, ale také ztráty mandátu v případě odsouzení a uvěznění za úmyslně spáchaný trestný čin. Platná úprava tuto variantu vůbec nepřipouští. Takže čistě teoreticky by v současné době mohl vykonávat poslaneckou funkci i člověk sedící třeba na ve věznici na Borech. A při křehké většině vládní koalice si lze těžko představit tu absurditu, jak organizují transport vězně do sněmovny za účelem klíčového hlasování o další budoucnosti vlády. Ani takovéto absurdní situace, ke kterým by mohlo dojít, dosud nevyprovokovali zákonodárce k razantnímu činu.

Naopak během let dělali maximum proto, aby se rozsah imunity neměnil. Zkrátka poslanci a senátoři jsou rádi hýčkáni imunitou. Proto si dělají z voličů legraci a hrají s nimi zatím nekonečnou hru. Pod vlivem veřejného mínění na oko souhlasí s tvrzením, že rozsah jejich imunity je nepřijatelný. Když se ve sněmovně objeví návrh na její omezení, dělají všechno proto, aby nebyl přijat. Jejich cynismus jde tak daleko, že si neodpustí nejrůznější srdceryvné výlevy. Nebo argumentují tím, že imunitu postupně omezují.

Myslí tím de facto jedinou změnu v oblasti imunity ústavních činitelů od vzniku české ústavy. Jde o možnost poslance či senátora při spáchání přestupku rozhodnout se , zda se nechají potrestat například policií nebo parlamentem. Tuto možnost běžný občan nemá. Stejně jako v případě spáchání trestného činu, nerozhodují jeho spolupracovníci o tom, zda ho vydat ke stíhání či nikoli. Vše tedy nasvědčuje tomu, že výtky veřejnosti vůči rozsahu imunity nepochopili spíše poslanci.

Nyní budou mít další šanci dokázat, že už konečně prozřeli a že imunity omezí. Škoda, že v této otázce nejsou pod větším tlakem veřejného mínění. Kdyby například vznikla petiční iniciativa směřující k omezení imunity a kdyby voliči dávali soustavně najevo, že nedají hlas stranám jejichž poslanci brání omezení imunity, pak by možná došlo k nějakému zásadnějšímu obratu. Pokud by k němu příští týden konečně došlo, mohli by se zákonodárci přesvědčit o tom, že policie s klepety před budovami obou komor postávat nebude.