Několik poznámek 60. výročí Února

Na rozdíl od jiných zemí se česká společnost, bohužel, snad ani nesnaží pochopit, co se tehdy, před šedesáti lety, vlastně stalo. Nad snahou pochopit vede o koňskou délku odsudek.

Pravda, ve většině komentářů se snaha o nalezení důvodů objevuje: Mnichov a hospodářskou krizi zmiňuje většina komentátorů. Kupodivu, jsou to prakticky jediné důvody, které se přebírají z minulosti, další vývoj komentátoři vidí v Moskvě nastaveném a doma provedeném další okleštění už oklešťované demokracie.

Všimněme si, že skrytým tenorem naprosté většiny komentářů je předpoklad, že aktéři ZNALI důsledky svého konání. To jest že davy, které s jásotem přivítaly prohlášení Klementa Gottwalda o přijetí demise nekomunistických ministrů prezidentem Benešem, věděly, co národ v budoucnosti čeká - politické procesy, koncentrační tábory, Jáchymov.

Ve skutečnosti není nic falešnějšího než taková představa. Tak proč tedy k Únoru došlo? Stručně řečeno: může za to radikalizace společnosti.

První světová válka zničila svět jistot, pokroku a nadějí, v němž vyrůstaly generace mezi lety 1870 - 1914. Po děsivé první světové válce přichází československá samostatnost jako dar z nebes a s ní obrovská euforie. Bohužel, na konci první republiky už z ní mnoho nezbývá. Společnost rozdělená národnostně, sociálně i nábožensky trpěla upatlaným partajním provozem, korupcí a důsledky celosvětové hospodářské krize. Partaje během první republiky nebyly schopné - ostatně jako jinde v Evropě - řešit sociální otázku.

Tak během 20 let rostl nový radikalismus, umocněný Mnichovem, který ukázal, že vznešené deklamace o demokracii a západních spojencích jsou jen prázdnými frázemi. Ministr Dérer říká po Mnichovu ohromenému národu, že pomoc Sovětského svazu sme nemohli přijmout, protože by si o nás naši spojenci mysleli, že jsme expoziturou bolševismu. Takovou propagaci Sovětů by komunisti nikdy nedokázali.

Pak přichází druhá republika, která se ze všech komentářů ztrácí jak voda v poušti. Na první republiku se lijí cisterny špíny. Komunisti jsou zakázaní, katolická inteligence víc než koketuje s fašismem. Objevuje se nepokrytý antisemitismus. Totalita je pro katolické intelektuály nejpřirozenější vládní formou před tím, než opět vznikne absolutní monarchie. Takže pozor: česká společnost se štěpí podle stejných čar, podle nichž se štěpila západní Evropa: radikální pravice i radikální levice chtějí skoncovat s nefunkční demokracií. Jedni chtějí diktát vůdce, druzí diktaturu proletariátu.

Protektorát paradoxně udělal snaživému nástupu vlastního českého fašismu přítrž. Zglajchšaltování politického života, centralizace politických stran, odborů, likvidace odbojářů, Židů a ještě víc teror, který na českou společnost dolehl po atentátu na říšského protektora Heydricha, slisoval dříve diferencovanou českou společnost do národního tělesa, v němž nejvíce rezonovalo heslo jednoty.

Je pravda, že národ v roce 1945 ztratil historickou paměť? Určitě ne. Vždyť vše běželo v logice odmítnutí zkušenosti s první republikou a ovlivnění protektorátem. "Nechtěli jste socialismus malý, budete mít velký", píše Ferdinand Peroutka na adresu našich podnikatelů. Ano, politická reprezentace chce radikálně řešit to, co se jí za dvacet let první republiky vyřešit nepodařilo. Chtěli jsme Československo, ale měli jsme tam Němce a Maďary. Řešení? Odsun. Sociální nerovnosti? Odstraníme znárodněním. Vadilo nám partajničení? Svážeme partaje Národní frontou. Měli jsme nespolehlivé spojence? Opřeme se o slovanské dubisko v čele s generalissimem Stalinem!

To nebyl program jen komunistů, ale všech politických stran. Dokonce se v radikalitě předháněly: např. v řešení "německé otázky" byli zpočátku nejradikálnější národní socialisté.

Proč ale demokraté nevarovali před nebezpečím z východu, vždyť Šalda, Slavík a další popisovali před válkou naprosto přesně, jak to vypadá v Sovětském svazu? Právě. Pokud byl Stalin diktátorem neštítícím se politických vražd, jak ho líčil nekomunistický tisk, jak by mohl odolat útoku hitlerovských armád? Jak by ho mohl ruský národ velebit jako největšího vojevůdce? Vítězství Rudé armády udělalo z kritiky Sovětského svazu báchorky.

To však není nejdůležitější. Každý, kdo by se jen náznakem odvážil kritizovat poměry v Sovětském svazu či Stalina, a varovat před sovětským vlivem u nás, by okamžitě dostal nálepku nacisty a byl by z veřejného života vyloučen. V těchto varováních se totiž před koncem války předháněli čelní nacisté a čeští kolaboranti. Kritik by se ocitl v jedné řadě s Emanuelem Moravcem, K. H. Frankem a kolaborantskou Ligou proti bolševismu.

To je rámec, v němž se zrodil Únor. Kritika sovětských poměrů byla vyloučená, společnost chtěla radikální řešení. KSČ je nabídla. Proto ten jásot na Václavském náměstí.

Lid věděl, co nechce. Mimo jiné nechtěl prvorepublikovou demokracii. Co hrozí, uměli domyslet jen nemnozí. Tak to v dějinách bývá.

Někdy je třeba skutečně spolknout hořkou pilulku. Výměnu ministrů v únoru 1948 schvalovala podstatná část společnosti. Upozorňuji: mluvím o výměně ministrů. Co přišlo dál, to je jiný příběh. Když si s odstupem času tehdejší aktéři uvědomili, čemu pomáhali na svět, mnoho z nich se stydělo. Některé to stálo život.

Potíž s hodnocením historie nastane v okamžiku, když nevezmeme v potaz dějinný kontext, v němž tehdejší aktéři jednali. Pak je vidíme ve zcela perverzní perspektivě. Únor byl pokusem radikálně vyřešit tehdejší společenské problémy. Žádné koncentráky či Jáchymov jásající davy před očima neměly. Pro radikály byla "buržoazní" dělba a kontrola moci balastem. Důsledky se zákonitě dostavily.

Je laciné promítat do minulosti zkušenosti, které tehdy nemohli mít. Spíš je třeba pochopit tragiku situace: otřeseni válkou chtěli nový svět, lepší demokracii. Přitom zapomněli na kontrolu moci. Sklapla nad nimi - i nad námi - dějinná past.

Místo odsudků závistivého národa bychom spíš měli přemýšlet: jsme si jisti, jak NÁS budou budoucí pokolení soudit? Vždyť radikalismus v roce 1948 nezahynul. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .