Neklid uvnitř ODS

Realita je však poněkud jiná. Názorně se totiž ukazuje, že rozpory mezi platformou zformovanou kolem Vlastimila Tlustého a zbytkem ODS jsou hlubší a spory kolem daní mohou být jen jejich zástěrkou. Hrát se může i nadále o hlavu předsedy strany Mirka Topolánka a o podobu vládní sestavy. Není tajemstvím, že vztahy mezi Tlustým a Topolánkem jsou vyhrocené. Minimálně od doby, kdy po pádu prvního Topolánkova kabinetu se v tom druhém nenašlo pro Tlustého místo. Občanští demokraté tak přišli o křeslo ministra financí a zároveň postavili na vedlejší kolej člověka, který vypracoval ekonomickou část jejich programu.

Logickým důsledkem pak bylo, že získali stabilního kritika vládních reformních návrhů. Ty z modré šance byly podle očekávání semlety v koaličním mlýnku hledání kompromisu a výsledná podoba reformy musela být jiná, než kdyby o ní rozhodovala sama ODS. Vlastimil Tlustý takovouto dohodu považoval ze porážku občanských demokratů. Kdyby podobný postoj zastával sám, patrně by neměl šanci cokoli změnit. Toho si byl Tlustý dobře vědom a proto kolem sebe zformoval platformu. Tím přitlačil Mirka Topolánka ke zdi.

Ten musel postupně dohadovat s koaličními partnery další změny některých pasáží reformních návrhů. Ti tím byli vystaveni především před celou řadu náhlých zvratů týkajících se úprav daní. Pokud by premiér nebyl silným hráčem, mohlo se stát, že by se mu koalice rozpadla ještě předtím, než by vůbec o reformách hlasovala. Navíc kdyby vláda přijala všechny Tlustého požadavky, měla by problémy sestavit rozpočet na příští rok v takové podobě, aby jeho deficit byl nižší než v letošním roce. Případně by musela sáhnout k daleko tvrdším výdajovým škrtům. Což by kabinetu na popularitě nepřidalo a mohlo by to vyhrotit vztahy mezi jednotlivými koaličním partnery.

Nakolik to mohl být zájem platformy, o tom lze pouze spekulovat. Podobně lze nahlížet na polemiku o tom, jakými metodami nakonec Topolánek své stranické kolegy přesvědčil, aby reformní návrhy neposlali ke dnu. Faktem zůstává, že i v této zkoušce předseda ODS obstál, byť s pomocí nejtěsnější většiny. Kdyby tomu bylo naopak a reformy neprošly, byl by ve hře osud kabinetu. Jeho případný pád by podle všeho nevedl k předčasným volbám, ale ke snaze na základě stávajících volebních výsledků vytvořit novou funkční vládu.

Člověk nemusí zrovna oplývat bujnou fantazií, aby si dovedl představit další z pokusů o spolupráci mezi občanskými a sociálními demokraty. Tedy řešení, které podle nejrůznějších signálů dojednával těsně po volbách patrně za Topolánkovými zády právě Tlustý a které je pro lidi kolem současného předsedy ODS nepřijatelné. V těchto souvislostech mohly být tudíž výhrady k daňovým změnám jen zástupným problémem. Možná, že si toho byl Topolánek vědom a proto se nesnažil nalézt shodu nejprve uvnitř ODS a až potom v koalici. Naopak na reformě se dohodl se šéfy zbývajících koaličních stran. Pak se ji snažil protlačit navzdory výhradám platformy kolem Tlustého. Vytvořil tím ve veřejnosti sice obraz chaosu a improvizace. Výsledek hlasování však může být vyložen také tak, že měl situaci pod kontrolou. A že bylo pouze otázkou času, kdy a jakým způsobem nespokojence ke zvednutí ruky přinutí.

Vzhledem k reálnému rozložení sil lze těžko žít v iluzi, že jednotlivé strany se nejrůznějšími způsoby nesnaží vynutit tvrdou disciplínu a že ze svých poslanců při určitých hlasováních nedělají hlasovací mašiny. Po důležitém rozhodnutí je pak nechají vykládat své výhrady a v zákulisí pokračují v tvrdé práci na tom, aby vedení strany mělo i nadále situaci pod kontrolou. Do takovéhoto scénáře může zapadnout i zvednutí ruky pro reformu na základě ústního slibu, že se vláda k daňovým změnám v dohledné době vrátí a den po hlasování nářek, že tomu tak být nemusí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .