Někdo to odnést musí

Podstatné jméno odpovědnost zní v Česku neobvykle. A už vůbec se neříká ve spojitosti se slovesem přijmout, ještě tak se někdy může obejít. Stalo se tedy něco opravdu zvláštního, nad čím stojí opravdu se zamyslet.

Nejde jen o metro a o povodně. Ono totiž není vůbec jisté, zda také dnes nejde více o "obejít" než "přijmout". Odstoupili, bezpochyby pod tlakem svých nadřízených, dva provozní ředitelé různých systémů metra. To je dobře. Proč ale není odpovědný ředitel pražských Dopravních podniků a lidé z jejich dozorčí rady? Proč nejsou odpovědní politici, kteří za povodní řídili krizový štáb v čele s primátorem Igorem Němcem?

Kdyby odpovědnost přijali, nikdo by se tomu nedivil a oni by mohli dát dobrý příklad. Dozorčí rada přece měla aspoň tušit, že v metru vládne šlendrián, který, mimo jiné, zcela vyzařuje z provozu údajně vodotěsné bariéry mezi stanicemi. Krizový štáb zase mohl nařídit kontrolu možných rizik v tunelech, když se povodňová vlna hnala z Jižních Čech do Prahy.

Možná stačí dosavadní gesto pražské radnice shrnout okřídlenou větou: ?Právě proto, že my odpovědnost nést nechceme, někdo to odnést musí?. Z toho by pak vyplývalo, že veškeré současné řeči o odpovědnosti připomínají jen a jen to, jak je ve skutečnosti neoblíbená. Proč by také měla být? Rád si přece peníze půjčím, ale ještě lepší je, když obnos nemusím vracet. Rád všechno slíbím, ale víc potěší, když sliby nemusím splnit. Mám rád své spolupracovníky, o úspěch se s nimi ale dělit nemusím. Rád přijmu funkci a když se mi to hodí, poruším její pravidla.

Podle takových zvyků fungovat svět a do značné části v Česku také funguje. Tak zlepšují jednotlivci své postavení, svou moc, své příjmy. Americký sociolog Robert Putnam, popsal tento systém jako druhý nejlepší systém veřejné správy hned za občanskou společností. Povšiml si ho, když byl na Sicílii. Principy neodpovědnosti tam totiž nezpůsobily naprostý chaos, jak by se mohlo zdát v situaci, kdy jeden podvádí druhého, jak jenom k tomu má příležitost. V důsledku totiž soustředily moc do rukou několika jednotlivců, kteří si kolem sebe vybudovali silnou mocenskou strukturu.

Lidé potom vraceli peníze, plnili sliby i své povinnosti, ale pouze ty, které měly k někomu mocnějšímu než byli oni sami, k tomu jehož se báli. A teprve, když byli dostatečně silní, zkoušeli podtrhnout toho, který byl nad nimi. Zemi to dávalo jistou stabilitu.

Když Američan naznačuje, že existuje něco lepšího, než mocenský boj bez skrupulí a vláda pomocí vzájemných závazků či strachu, lze to jistě přeložit i do pravidel běžného občanského života. Lze odpovědět na otázku, co dělá člověk, který ze zvyku vrací peníze, plní sliby, dělí se o úspěch s kolegy a dodržuje profesní pravidla. Co dělá člověk, který zná svou odpovědnost a umí přiznat chybu.

Jeden z tuzemských idealistů, prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník, má na takové otázky jednoduchou odpověď: takový člověk "nemá strach a klidně spí".