Nejsmutnější den židovského kalendáře

Židé si tento den připomínají ta největší příkoří, která kdy jejich národ postihla. Za největší neštěstí v celé židovské historii je pokládán pád jeruzalémského Chrámu a holocaust čili hebrejsky šoa. Ústřední svatyni judaismu, Chrám, zbudoval na jeruzalémském návrší Moria (v současnosti zvaném Chrámová hora) král Šalomoun kolem roku 950 př. n. l. Stavba vydržela do roku 586 př. n. l, kdy ji spolu s celým městem zničila armáda novobabylónského vládce Nebukadnezara II. Stalo se tak právě 9. avu. Jednotící prvek celého hebrejského národa a jeho náboženství ležel v troskách, poražení se ocitli v babylonském exilu, kde se museli vypořádávat s touto obrovskou ztrátou. Chrám byl znovu postaven díky toleranci panovníků nově nastoupivší Perské říše a (částečnému) návratu zajatců v letech 538-515 př. n. l. Padl však znovu, rukou římského vojevůdce a pozdějšího císaře Tita Flavia Vespasiana roku 70 n. l., opět 9. avu. Chrám se už nikdy nepodařilo obnovit. Trauma ztráty tohoto nejdůležitějšího symbolu národní integrity a nezávislosti přetrvává dodnes. Jeho jediný pozůstatek, Západní zeď, nazývaná Zeď nářků, je přirozeně nejposvátnějším místem judaismu.

S datem 9. avu jsou spojeny i další tragické události. Už při útěku Hebrejců z Egypta pod Mojžíšovým vedením kolem roku 1200 př. n. l. bylo v tento den rozhodnuto, že zaslíbenou zemi spatří až následující pokolení a Mojžíšovu generaci čeká čtyřicetileté bloudění pouští. Rovněž 9. avu byla v roce 135 n. l. dobyta poslední pevnost židovského protiřímského povstání vedeného Bar Kochbou zvaná Betar. O rok později v tentýž den postavil římský císař Hadrián na místě bývalého Chrámu pohanskou svatyni a znovuvybudoval Jeruzalém jako pohanské město přejmenované na Aelia Capitolina, do nějž Židé měli zakázáno vstoupit. Devátého dne měsíce avu byli Židé roku 1290 vypovězeni z Anglie a roku 1492 ze Španělska. Také 1. světová válka začala ten samý den, roku 1914. Připomíná se též řádění křižáků za křížových výprav a nacistů za 2. světové války.

Začátek biblické knihy Pláč|foto: Anna Sehnalová

Den 9. avu navazuje na jiný smuteční den, 17. den bezprostředně předcházejícího měsíce tammuz, hebrejsky Šiva asar be-tamuz (17. tamuz roku 5768 židovského kalendáře odpovídá 20. červenci 2008 gregoriánského kalendáře), uzavírá tak třítýdenní období truchlení nad pádem Chrámu. 17. tamuzu byly totiž novobabylónskou i římskou armádou prolomeny jeruzalémské hradby a začalo dobývání Jeruzaléma (ve skutečnosti se tak stalo 9. tamuzu). Mojžíš prý přesně 17. tamuzu rozbil kamenné desky s vytesaným Desaterem (40 dní poté, co je získal), když spatřil, jak jeho národ zhřešil, a zhotovil si modlu zlatého telete. Třítýdenní období veřejného smutku, jež je též pokládáno za období smutku za zemřelé, tak začíná půstem od úsvitu do západu slunce 17. tamuzu a vrcholí přísným dvacetičtyřhodinovým půstem od západu do západu slunce 9. avu. Během celého období by se neměly stříhat či holit vlasy a vousy, pořádat oslavy a svatby, poslouchat hudba a lidé by se neměli ani jinak bavit. Od 1. do 9. avu se kromě šabatu nepije víno a nejí maso, 9. avu se navíc nenosí kožená obuv, lidé se nezdraví a zdržují se manželského styku. V Izraeli zavírají židovské restaurace a zábavní podniky.

Večer po počátku 9. avu (v židovském kalendáři začíná den západem slunce) se v synagoze i u Západní zdi předčítá biblická kniha Pláč, jež zaznamenává popis zkázy Prvního Chrámu ústy proroka Jeremiáše, a kinot (elegie). Shromáždění sedí na zemi či na nízkých stoličkách ve svitu svíček nebo knotů.

Avšak dle proroctví biblické knihy Zacharjáš se oba půsty (jakož i další dva, 10. tevetu a 3. tišri) v budoucnu "obrátí v radostné veselí a utěšené slavnosti." (8, 19; Český ekumenický překlad).