Nejsme jako Řekové. Nebo ano?

Proto také Češi mají dávat pozor, aby nespadli do podobných potíží. Je třeba šetřit, zachránit rozpočet a vše se v dobré obrátí.

Zhruba tímto stylem informují o hrozícím pádu řeckých veřejných financí české média. Některé k tomu dodávají, že je řecké chování důsledkem morálního hazardu, kterému zákonitě propadne každá země, která přijme euro. Její politici si mohou být jisti, že jim silné země eurozóny vždy nějak pomohou, protože přece nenechají padnout společnou měnu. Jenže si za to vezmou ekonomickou nezávislost zadluženého státu. Tady už je třeba přehled z českého tisku zastavit a upozornit: všechno je jinak. Takový výklad řecké krize je pohádkou pro mále děti, nejvýš středoškoláky.

Spousta věcí totiž při takové interpretaci nesedí. Řecko nemá největší deficit v Evropě, protože například Velká Británie má větší a lépe na tom není Irsko, Španělsko a dokonce ani Spojené státy. Totéž platí pro státní dluh, který je vyšší v Itálii nebo v Belgii, případně v Japonsku.

Nabízí se tedy jiný výklad. Řekové jsou příliš malou zemí, aby si mohli dovolovat vysoký schodek v těžkých dobách. Investoři jim prostě nevěří a tak své peníze stahují. Jenomže Řekové jsou součástí eurozóny, u které je přece zřejmé, že své členské státy nenechá zkrachovat a tak se finančníci o své peníze bát nemusí.

Takže ani hypotéza o malé nedůvěryhodné zemi úplně nesedí, i když není pochyb o tom, že Řekové rozpočet skutečně v nepořádku nemají. Objevuje se však jiná možnost výkladu. V minulých dnech mnozí investoři vyprodávali euro. Pak se vyplatilo zaútočit na eurozónu přes jejího nejslabšího člena. Potíže Řeků skutečně euro oslabily vůči dolaru a na následné nákupu společné evropské měny se dá vydělat. Nehledě k tomu, že se pomůže dolaru, který předtím oslabil natolik, že Spojené státy mohly jen s obtížemi financovat své dovozy, nemluvě o tom, že s dolarem klesají i výnosy z prodeje ropy. Tento výklad, který v Česku popularizuje matematik Antonín Kosík, už postihuje leccos z ekonomické reality. V jeho světle pak konají ti, kdo kážou Řecku rozpočtovou morálku, práci užitečných idiotů pro měnové spekulanty.

Ovšem všechno může být ještě mnohem dramatičtější. Řecký problém spočívá v tom, že má ze všech vyspělých zemí nejhorší platební bilanci. To znamená, že ze země uteče výrazně víc peněz, než se do ní vrací. Řekové si zvykli na vysokou spotřebu, to zvyšuje dovozy, které přitom nejsou kompenzovány schopností vyvážet či lákat investory. Nakonec už nikdo nechce ani půjčit.

Ovšem řecký případ není novinkou, stejné potíže už zažilo Pobaltí a Island. Řecko je pouze první zemí eurozóny s těmito potížemi. A nikde není psáno, že je také poslední obětí, ať uvnitř nebo mimo Evropskou měnovou unii.

Upozornil na to harvardský ekonom Niall Ferguson, který se obává, že řecký případ je pouze první z řady státních krachů, které budou postupně zasahovat celou západní civilizaci. Vysokou spotřebu totiž mají všichni a spolu s ní i ochotu financovat spotřebu jakkoli vysokými dluhy. Na řadě mohou být Španělsko a Portugalsko, po nich Itálie, přidat se mohou další země včetně Velké Británie a všechno skončí pádem amerických veřejných financí. Tolik Niall Ferguson, jehož varovný článek ve Financial Times měl značný ohlas.

Zvýšenou nervozitu ekonomů ukazuje i přístup vůči Řecku. Jeho loňský rozpočtový deficit dosáhl 13 procent hrubého domácího produktu a Evropská centrální banka i Evropská komise teď Řeky nutí, ať schodek během tří let stáhnou pod legendární tři procenta. Tak drastické škrty ve výdajích přitom nepodnikl v posledních letech žádný stát.

Řecku dnes rozhodně nepomáhá euro. Kdyby bylo možné devalvovat národní měnu, země by se z potíží dostala znehodnocením domácí aktiv. Řekové by zchudli, ale měli by perspektivu dalšího růstu. Jenže oni právě přijetím eura chtěli zchudnutí zabránit. Je to prostě stále jeden příběh o životě nad poměry.

Češi dnes věří tomu, že se budou umět uskrovnit, tím sníží svůj rozpočtový schodek a napříště budou utrácet opravdu jen to, na co si vydělají. Pak už nebude třeba si půjčovat a finanční krize nebude hrozit. Ostrou kritikou Řeků se distancují od myšlenky, že by i je něco takového mohlo potkat.

Přitom všichni musí vědět, že samotná předsevzetí nestačí. Úsporná rétorika Topolánkovy vlády z konce roku 2008 vedla k rekordnímu deficitu v minulém a zřejmě také letošním roce. Kdo ví, jak by to s českou ekonomikou vypadalo, kdyby exportu nepomohlo německé šrotovné, které české platební bilanci vyneslo nejméně 70 miliard korun. A také si můžeme gratulovat, že Česko zatím nestálo nikomu ze světových finančníků za útok.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .