Nejlevnější je žádná armáda

Hlavní směry předpokládaného vývoje jsou dva - jeden počítá s rozvojem specializovaných jednotek, především těch, s nimiž by se dalo počítat i do případné součinnosti s jednotkami NATO, druhý směr vývoje, spočívající v uchování současné univerzální podoby armády, ovšem s patřičným omezením počtů (a možná i druhů) jednotlivých zbraní a vojenských složek.

Představa, že armáda se zbaví tanků a dělostřelectva jistě přivede ke kuckání každého generála ještě před bitvou, nicméně je to jednou z variant, o níž se uvažuje. Všechno je prý ještě, tvrdí Jan Váňa, náměstek ministra obrany a jeden z lidí, kteří připravují reformu armády, nutné přeorat a přepočítat, a pak vyjde najevo, co si armáda vlastně může dovolit.

Co se týče specializace na udržení jen některých jednotek, setkává se tento nápad s jistými ostychy vzhledem k tomu, že by si v nějakém neblahém případě musela Česká republika jaksi vypůjčovat například těžké zbraně od aliančních partnerů. Podle některých vojenských činitelů je to sice správný směr strategických plánovacích úvah, nicméně je to představa, která předbíhá dobu, neboť státy aliance na tento druh vzájemné podpory nejsou ještě zcela připraveny.

Variantu budoucího zachování dělostřelectva a tanků s tím, že se jejich počty redukují a budou se též vynakládat prostředky na jistou specializaci dalších jednotek podporuje i náčelník generálního štábu Pavel Štefka.

Přesvědčení, že po řádném přeorání plánů a přepočítání výdajů se ukáže, co si vlastně ještě armáda může dovolit, je - podle mého - poněkud optimistická představa. Jak se ukazuje podle nejnovějšího vývoje, včetně demonstrativního odstoupení ministra Tvrdíka, to spíše vypadá, že armáda si nemůže dovolit skoro nic, respektive - že si nemůže být skoro ničím jistá.

Soudě podle toho, že nejprve svítila jakási vládní "zelená" pro podstatnou reformu armády, pro její profesionalizaci, pro zrušení povinných odvodů ( a podobně), načež se ukázalo, že to byla jaksi práce marná, a že na podobné rozsáhlé a na delší budoucnost orientované kroky nejsou peníze, si armáda nejen, že nemůže dovolit nějak zvlášť moc plánovat, naopak - bude se muset naučit mnohem rychleji manévrovat podle toho, kolik peněz zrovna zbude ve státní pokladně.

Nad tím vším je tu ovšem jedna zcela legitimní otázka: na co vlastně armádu potřebujeme? Potřebujeme jí k tomu, k čemu sloužily armády od počátku věků, tedy k odstrašení nepřítele? Rád bych potom viděl toho nepřítele, který je v dnešní době dopředu zděšen několika děly a tanky? Koho vyděsí světově proslulí chemici? Kdo uteče z bojiště před vynikajícími vojenskými lékaři? Nebo potřebujeme vojenskou techniku, zručnost a sílu v době živelních pohrom? Proč si v době pevných mezinárodních (pravda, i vojenských) smluv nepřiznat, že armáda v té podobě, jak se jí snaží politici po roce 1989 nějak udržet, je nejen penězi nezaplatitelná, ale je i historickým anachronismem, jakýmsi nutným udržováním jednoho symbolu státnosti?

Proč by neměly stačit státní peníze na budování těch jednotek, kterými se - v případě nutnosti - může Česká republika podílet na evropských a světových zájmech a na vše ostatní, s patřičně okázalým smutkem, provázejícím dějinná rozhodnutí, prostě nerezignovat?

Nebo že bychom si chtěli (v případě odmítavého výsledku evropského referenda) chtěli ponechat armádu, aby ubránila před davy zvědavců pokladny, zřízené v místech hraničních přechodů, kde se budou tvořit kolony zvědavců lačných shlédnout jediný ne-evropský skanzen na území kontinentu?