Nebýt Maxe Broda, nemáme ani Franze Kafku. Měl totiž celou pozůstalost spálit, připomíná historik

Kafka dokázal uhranout miliony čtenářů, sám byl přitom plachý, úzkostlivý a pochybující o sobě i světě kolem sebe.  

Podle znalců psal knihy kruté a bolestné – zřejmě to souviselo s osobními, životními pocity a neuralgickými body. Byl komplikovanou osobností, obtížně se vyrovnával sám se sebou a především se svým otcem.

Franz byl jeho opakem – otec Hermann byl razantní podnikatelský talent s „tahem na branku“, který se postupně z podomního obchodníka vypracoval na majitele textilního velkoobchodu a továrničky na azbest.  

Čtěte také

Petr Fischer: Sto let mrtvý Kafka jako terapie

Franz byl neurotický a neustále se sám obviňoval, že nedokáže naplnit otcovy ambice.

„Kafka měl pocit, že svět je k nesnesení, a právě to mohlo souviset s přesně opačnou povahou jeho otce. Franz měl pocit, že svět nezvládá, že vše hapruje, a tak utíkal Před otcem, před ženami, před Prahou,“ popisuje výtvarný historik Radim Kopáč.

A právě literatura a psaní pro něj znamenalo „vyrovnávání se s vlastní existencí. Kafka se tak vypisoval z děsivé úzkosti, byla to jeho arteterapie“.

První Kafkova literární díla byla otištěna v časopise v roce 1908, do konce života mu bylo vydáno šest knih. Do českého prostředí se dostal díky překladatelce Mileně Jesenské.

Pozůstalost spal

Poté, co v červnu 1924 Franz Kafka zemřel v sanatoriu v rakouském Kierlingu nedaleko Vídně, byla na jeho pohřbu v Praze asi stovka lidí. Na vzpomínkové akci o pár dní později se jich pak sešlo kolem 500.

Čtěte také

Němce zajímá Kafka, Španěly jídlo. O turismu v hlavním městě s Josefem Říkovským z Prague City Tourism

I to je potvrzení Kafkova ukotvení v tehdejší národnostně barvité Praze, kterou si bez německy píšících literátů představujeme jen obtížně. Možná i proto trvalo docela dlouho, než Kafku objevila i tuzemská literární scéna. A také přijala.

Přitom chybělo tak málo a Kafku jsme „neměli“, protože svého dlouholetého přítele Maxe Broda požádal, aby jeho dílo spálil.

V dopise z 29. listopadu 1922 napsal: „Všechno, co se najde v mé pozůstalosti – v knihovně, prádelníku, psacím stole, doma i v kanceláři, nebo kam všude mohlo být zaneseno a Tebe to napadne –, ať už deníky, rukopisy, dopisy, cizí i vlastní, kresby atd., beze zbytku a bez přečtení spálit. Stejně tak všechno napsané nebo nakreslené, co máš Ty nebo jiní, jež o to mým jménem požádej“. 

Čtěte také

Do Československa se díla zakázaných autorů pašovala. Estébáci se tak snažili infiltrovat a škodit, říká badatel

Naštěstí to Brod neudělal, je samozřejmě otázka, jestli to Kafka myslel zcela vážně a doslova. Stejně tak jsou pochybnosti, jak vnímal sám sebe a svá onemocnění. Radim Kopáč podává vysvětlení, které souvisí s Kafkovými úvahami podle kterých „je s jeho životem něco opravdu špatně“.

Na otázku pořadu, jestli nesplněné přání nezachránilo velikána světové literatury, Kopáč odpovídá: „Zachránilo, nebýt Broda není Kafka. Ale nejde jen o závěť, ale o koncepty neodeslaných dopisů“.

Víc najdete v audiozáznamu, poslechněte si.