Nebyl to štěkot hlídacích psů demokracie

Na jejím počátku bylo slovo, nikoli čin. Ten tam byl také, ale zaujal méně. Spouštěčem aféry bylo slovo - slovo vřed. Teprve ono nastartovalo kampaň, která měla od počátku skandalizující ráz. Je zvláštní, že si v tom notovala prakticky všechna média, dokonce i taková, která mnozí pokládáme za seriózní. Angažovali se i publicisté, které rovněž mnozí pokládáme za seriózní. Jmenovat nebudu, opravdu to není v tuto chvíli důležité. Jen připomenu, že seriózní týdeník přišel s jednoznačnou diagnózou Čunek segregátor a seriózní deník přirovnal vsetínského starostu k doktoru Sládkovi neblahé paměti. Asi po týdnu se do Vsetína rozjeli ti, kdo se rozhodli ohledat místo činu. Jeden východočeský starosta, jeden senátor a jedna romská aktivistka. Jejich reference byly zcela jiné než zatímní pointa kampaně.

Myslím, že je alarmující, že to nebyli novináři. Ke cti a chvále našich médií je třeba říci, že tyto skutečné pátrače neodmítla a že pak dala prostor i pranýřovanému starostovi. Znepokojuje mě však otázka, proč těmi prvními nebyli profesionální žurnalisté? Proč se jako ovce nechali svést tím prvním impulsem? Nemohu si pomoci, vidím v tom selhání naší žurnalistiky. Komu to označení připadá příliš příkré, nechť si uvědomí, že výraz selhání bývá někdy výstižný.

Těžko například popřít, že naše dnešní vládní krize se selháním našich politických elit. Když si uvědomím, že se seznamujeme se světem za humny jedině prostřednictvím médií, naskakuje mi z té snadné možnosti jejich selhání husí kůže. Některý novinář profík možná řekne, že to dramatizuji, ale představte si, že zjistíte, že tachometr, manometr, ukazatel náplně benzinové nádrže a další indikátory stavu vašeho auta fungují jinak než odpovídá realitě. To je lepší raději nikam nevyjet a zůstat doma. Vyplývá mi z toho nepovzbudivé zjištění, že naše média dovedou štěkat, ale nemusí to být štěkot hlídacích psů demokracie.

Proč to tak je? Jedna odpověď je nasnadě. Hlavní starostí médií, sdělovacích prostředků není sdělovat, ale obstát na mediálním trhu - profitovat, tedy sledovanost, poslechovost, zkrátka odbyt, nabízet zboží v atraktivním balení jako supermarkety, čili manipulovat. Média tím ale fabrikují veřejné mínění, jehož další manipulace se ujímají politické elity, které vytvářejí s médii holding a z toho pak rezoltují politická rozhodnutí o osudech této země. Ještě vám nenaskakuje husí kůže? Ale to není všechno. Existuje jistý typ sociálního napětí z konfliktním vyústěním, například vyspělé země kontra třetí svět nebo Západ kontra islám. Naší domácí obdobou, i když ne tak výbušnou, je napětí my kontra Romové. Společné mají to, že v minulosti se na něm podílela jedna strana, často ho i vytvořila, ale dnes jsou ho účastny obě a obě jsou ohroženy, někdy ta první víc než druhá jako například v konfliktu Západ kontra islám.

Existuje postoj, v západních zemích je to vidět líp, a zaujímají ho levicově liberální intelektuálové, významní publicisté, tedy i média, který předkládá to téma jednostranně a v moralistickém duchu. Zatímco militantní islamisté strojí atentáty, v nichž hynou stovky a tisíce, můžeme prý za to my, Západ. Tomuto typu autoagresivity říká Rodger Scrooten, anglický konzervativní myslitel, oikofobie, nenávist k vlastnímu domovu. Jistě, zpytujme své svědomí, ale v té situaci se přece máme také bránit. Tvůrcové veřejného mínění v západních zemích, včetně USA, prosadili morální imperativ zvaný politická korektnost.

Ten zakazuje jakékoli gesto, výrok, neřkuli čin, jímž by se mohla nějaká menšina cítit dotčena. To znamená i kritický výrok, třebaže odpovídá realitě. Obávám se, že tuto pokryteckou pózu převzala i naše média v jejich prezentování našeho romského problému. Je to neblahé, protože politická korektnost funguje jako cenzura, která znemožňuje svobodnou rozpravu o palčivém tématu ze všech potřebných hledisek. Kdo ji poruší, riskuje, že se ocitne na pranýři. Samo palčivé téma je tak přenecháno politické periférii, někdy i společenské spodině, která se pak úspěšně hlásí k těm jeho významům, které byly cenzurou vytěsněny, což je nedobré.

Ve vsetínském případě mediální cenzura nakonec polevila. Jsem zvědav, zda naši šéfredaktoři, editoři, programoví ředitelé a moderátoři dokáží pokračovat ve svobodné rozpravě o tématu, s nímž si upřímně řečeno nikdo neví rady.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .