Naštěstí je to (zatím) jedno

6. září 2004

Při nedělní polední politické selance na soukromé televizi NOVA se člověku mohlo zazdát, že pohodovější hlavu státu jsme tu už dlouho neměli. Celou zhruba hodinu se prezident Václav Klaus marně bránil zvláštnímu druhu uštěpačného pochechtávání, které mohlo jednak navozovat jakýsi zlehčující efekt k jeho slovům, ale také mohlo působit jako bezpečný (i když možná bezděčný, mimovolný) štít mimoslovní komunikace.

Povedlo se výborně. Prezident Klaus neřekl téměř nic pozoruhodného, co se týče jeho dílčích vyjádření k jednotlivým probíraným okruhům. Jako celek však jeho vystoupení působilo mimořádně kompaktně. Totiž - nevěrohodně. Prezidentovým slovům bylo prostě těžko uvěřit.

Nevím přesně, co to způsobilo. Ale mohlo to fungovat následujícím způsobem: Ať už díky tomu zadržovanému smíchu, který jako by vypovídal o tom, že je trochu směšné říkat nahlas takové jednoduchosti, nebo díky snaze vyvážit každý sdělený názor okamžitě protinázorem, či zpochybněním toho právě vysloveného názoru, se v prezidentových slovem nic neodehrávalo. Divák se mohl pohodlně svalit do nedělní lenošky a v polobezvědomí zkoumat, zda nějaké to "slůvko" či "slovíčko", pronesené hlavou státu, člověka neprobere. A to se povedlo rovněž. Nejméně dvakrát za tu hodinu.

Jednou, když byla řeč o budoucí bankovní radě České národní banky. Podruhé, když šlo o případný podpis pod tzv. Evropskou ústavou. V případě bankovní rady jde o jednu z mála pravomocí prezidenta, do kterému mu ústavně nemůže nikdo zasahovat. V případě podpisu pod "Euro-ústavu" rovněž ne.

Obojí divácké probrání řadím do stejné kategorie, neb jde o spojené nádoby. Česká národní banka má zásadní vliv na směřování i vývoj ekonomiky. Její vedoucí sbor, bankovní rada, rozhoduje o krátkodobých (taktických) i dlouhodobých (strategických) opatřeních, kterými se snaží o dosažení předepsaných úkolů. V současnosti má - zjednodušeně řečeno - národní banka za cíl udržet nízkou inflaci. To se jí daří, i když právě způsob, jakým to činí, slouží jako podklad pro nijak sice křiklavou, leč důraznou kritiku ze strany prezidenta Klause. Proto bylo lze jen ztuha uvěřit jeho nedělním slovům o tom, že nechystá při jmenování nových členů bankovní rady počátkem příštího roku provádět "nějakou revoluci".

Václav Klaus za dobu jeho politické kariéry mnohokrát dokázal, že má dobrou paměť, umí si vzpomenout, kdo mu kdy - lidově řečeno "položil stéblo přes cestu", a že umí i (hezky lidsky) oplácet. Jeho současný nesouhlas s některými postupy stávající rady se jen těžko obejde v budoucnosti bez důkladné proměny vedení České národní banky. Ještě více to na "nějakou revoluci" ve složení rady vypadá, uvědomíme-li si, jak moc se prezidentu Klausovi nechce (s celou republikou) do měnové eurozóny. Budoucí počiny národní banky, respektive jejího vedení, se mohou (a budou) podstatným způsobem podílet na případném přibližování či oddalování české ekonomiky od "euro-zóny". Lze jistě pochybovat, že by si prezident Klaus nechal ujít příležitost tento proces ovlivnit, byť jistou oklikou přes možnost jmenovat do bankovní rady lidi svého gusta. Nechápu ovšem, proč by to, s ohledem na onu věrohodnost, nemohl říct zřetelně a nahlas. Euroskepticismus prezidenta Klause se pak zcela čítankově zezřetelnil v pasáži věnované problematice tzv. Evropské ústavy. Prezident prostě tento dokument, projde-li příslušným schvalovacím procesem včetně referenda, nepodepíše. Podpis pod ústavu ponechá, prý v rámci dělby práce, na někom jiném. Sice podal za českou republiku přihlášku do Evropské unie, sice podepsal loni za Českou republiku přístupovou listinu k Evropské unii, ale ústavu, kterou považuje za velmi problematickou nepodepíše. Takhle natvrdo se prezident k procesu prohlubování evropské integrace ještě nevyjádřil. Naštěstí je to, zatím, v této chvíli, úplně jedno.

Jen snad doufejme, že jeho rázný postoj vyvolá skutečně hlubokou a celospolečenskou diskusi o tom, co je to Evropská unie, co v ní chceme dělat a zda-li vůbec, za jakých podmínek tam hodláme fungovat, a tak dále. Nejde ale vůbec o tu tzv. evropskou ústavu. To je jen část celé problematiky. Daleko více jde o to, jestli jsme jako stát ochotni a schopni podílet se na nějakém podstatnějším a větším procesu, než jakým je vydojování vlastního státu diletantskými mocenskými rozhodnutími, jako tomu bylo po větší část tzv. polistopadové transformace.

Shrnuto, uvěřitelné na nedělním vystoupení hlavy státu bylo to, že je pohodovým prezidentem tady, doma. V globálnějším měřítku to působilo jako spokojenost šafáře na jeho izolovaném dvorku.

autor: Martin Schulz
Spustit audio