Násilí a úpadek politiky

V obou případech jde o brutální útok na veřejného činitele s tím rozdílem, že v jednom případě doposud pachatele neznáme a v druhém případě mají pachatel a jeho spoluviníci konkrétní jména a jsou zachyceni na fotografických materiálech. V obou případech šlo o zjevné porušení zákona, které by mělo být potrestáno. Bohužel, je možné vyslovit skepsi, že se tak skutečně stane. Žijeme totiž stále spíše někde jinde než v právním státě. V případě poslance Dolejše by to ani nemusel být jeden z případů amerického seriálu Kriminálka Las Vegas, aby byl rychle úspěšně vyřešen podle vědecké analýzy stop, které pachatelé zanechali na místě činu a těle dotyčného poslance.

Stačila by nějaká průměrně schopná kriminální služebna. Podivné je, že doposud nebyla veřejnost informována o dosavadním šetření tohoto přepadení a nebyla ani vyzvána, aby eventuelně pomohla při pátrání po pachatelích. Namísto toho se okolo toho vyjadřují různí politikové a hledají se stopy po tzv. duchovních otcích tohoto činu. Nebo přesněji řečeno po těch, kdo prý ve společnosti nejvíc šíří antikomunismus. Nabízí se o všem také varianta, že šlo o náhlý výbuch iracionálního násilí, jak tomu patrně bylo v případě policisty, který zjevně a podle všech svědků bezdůvodně napadl a zbil paní Jacques, zcela určitě bez ideologického podtextu.

Možná ho jen nějak iritovala, možná mu připomínala ty ženy, které napadal již v minulosti, například za to, že přecházely na červenou. Nejsem psychiatr, ani psycholog, ale řekl bych, že dotyčný by podle všeho asi potřeboval vyšetření v tomto směru. Aby třeba příště nepovalil na zem a nedal pouta ženě, která by v jeho očích jakkoli narušovala tzv. veřejný pořádek, jak ho to dříve učili političtí instruktoři. Primitivní ideologický způsob myšlení a vůbec vidění světa je poměrně strašná záležitost.

Je neodlučně spojen s představou násilí, které je potřeba stále nebo co nejčastěji používat, protože lidé jsou vlastně nedospělé bytosti, které je třeba neustále kontrolovat, organizovat a někam postrkovat. A hlavně trestat, aby si zapamatovali, co se smí a co se nesmí. Vrchol absurdity je, když dotyčný policista - násilník tvrdí, že postupoval podle předpisů.

Jsem totiž přesvědčen, že on vlastně žádné zákony nezná, ba dokonce, že ani neví k čemu zákony jsou. V jeho paměti jsou hlavně ideologické představy ze starých dob a jestliže není na blízku velitel, který by mu poroučel, jedná iracionálně podle toho, co mu tyto představy velí činit.

Z tohoto případu tedy vyplývá, že by mnozí čeští policisté potřebovali hluboké a náročné školení o tom, jsou to zákony, co je smysl zákonů a jaké je postavení občana v demokratické společnosti. A v tomto kontextu pak vysvětlení, co je vlastně posláním policistů.

Vraťme se však k případu poslance Dolejše, o němž toho sice mnoho nevíme, ale můžeme předpokládat, že šlo o další výbuch iracionálního násilí vedle mnoha jiných, které se u nás ve stále větší míře projevují v každodenním životě. Mnoho lidí sice skutečně nemá rádo komunisty prostě jen proto, že jsou stále tak silnou politickou stranou a mají tak blízko k přímé účasti na moci. Nejde přitom ani tak o nějaký zásadní antikomunismus, jako spíše o strach, že by se v nějaké podobě mohly vrátit poměry před listopadem 1989.

Ten strach ale nemá příliš racionálních důvodů, je spíše strachem, který vyrůstá ze vzpomínek na dobu, kdy u nás měli komunisté moc plně v rukou. Sami komunisté se tomu diví, protože se dnes v politice běžně chovají jako jiné politické strany a o absolutní moc nijak neusilují. Jsou jen jako ostatní politické strany populističtí, nadbíhají voličům, snaží se je nalákat na nesplnitelné sociální sliby a často sbírají nespokojené levicové voliče, kterým se znelíbila sociální demokracie. Nic nedemokratického. Bolševického na nich mnoho není.

Nepředstavují téměř žádnou reálnou moc, nemají žádnou průbojnou ideologii a ani žádné charismatické vůdčí osobnosti. Čekají, až je někdo vezme do party a řekne jim, pojďte s námi hrát. Do té doby mají poměrně smutnou roli, pravicové strany je používají jako strašáka a levicové tehdy, když potřebují jejich hlasy pro prosazení svých zákonů. Oba případy, paní Jacques a poslance Dolejše, mají tedy hodně společného, jsou totiž dokladem narůstajících iracionálních sklonů k násilí ve společnosti.

Jsou plodem představ, že údajně existující zlořády, které není stát schopen řešit, je potřeba řešit individuálním násilím. Což ale znamená, že právní stát se nám vzdaluje, místo toho, aby se rozvíjel a sílil. Neznám ucelenou odpověď na otázku, co všechno je toho příčinou.

Jako politolog k tomu mohu říci hlavně to, že jednou z příčin je rostoucí nedůvěra k politice a politikům. Nesmíme se přitom nechat zmást průzkumy veřejného mínění, které nám tvrdí, že ten či onen politik požívá velké popularity u veřejnosti.

Většinou totiž jde o velmi obratné populisty, kteří jsou schopni vytvořit o sobě ten nejlepší image, ačkoli podle věcných kritérií nestojí za mnoho. Tak například Německu byl po dlouhou dobu nejpopulárnějším politikem ministr zahraničí Joschka Fischer, ačkoli to byl jeden z nejméně schopných ministrů v poválečné historii této země. Vynikal ovšem v pěstování si vlastního image, člověka věčně mladého, sportovního, liberála s intelektuálním výrazem.

Proto když mluvím o nedůvěře v politiku a politiky, mám na mysli něco jiného. Podíváme-li se výsledky nejrůznějších voleb v Evropě nebo v Americe, vidíme jeden zarážející fenomén. To, že téměř všechny končí fakticky nerozhodně, téměř patovou situací.

Vzorem jsou Spojené státy a přepočítávání hlasů v prezidentských volbách, pak následují jednotlivé evropské země. Například volby v Německu, v Itálii nebo v Maďarsku. Vítěznou stranu v těchto zemích dělil od strany druhé zcela minimální počet hlasů, doslova pár tisíc.

Můžeme tedy oprávněně vycházet z toho, že voliči v zásadě nevěděli, koho mají volit, těch, kdo jasně preferovali nějakou stranu a její program, bylo málo a hlavně, voliči se rozhodovali až na poslední chvíli.

Rozhodovali se podle slibů, které byly rozdávány. To je ale velký úpadek politiky, její degradace na podbízení se většině voličů, kteří očekávají, že se stát o ně nějak postará. Politika přitom od svého vzniku ve starověkém Řecku měla také mnohé další rozměry. Mimo jiné to byla schopnost sebereflexe společnosti a schopnost dávat lidskému společenství řád a pravidla.

Nebo schopnost státu vzít na sebe ve společnosti rozptýlené násilí a podřídit ho zákonům. Doufejme, že se při současném sestupném vývoji něco z těchto původních rozměrů politiky udrží.