Násilí a problémy integrace nemají etnické kořeny

Jakoby existoval nějaký prototyp původního čistého domorodce, který by mohl mít nějaká větší práva na dotyčnou zemi než ostatní. V průběhu nedávných zemských voleb v Hesensku se dosavadní mnisterský předseda za CDU Roland Koch dopustil omylu, za nějž byl tvrdě potrestán. Zvítězil sice, ale jen nejtěsnějším rozdílem, jenž dodnes velmi ztěžuje sestavení hesenské vlády. A dokonce otevřel i možnost vlády sociálních demokratů, podporované komunisty, což vyvolalo krizi v samotném vedení celoněmecké SPD.

Ve volební kampani proti SPD, Zeleným a straně Die Linke použil na plakátech hesla Zastavte Ypsilanti, Al Wazira a komunisty. Ypsilanti je hlavní představitelkou SPD v Hessensku a Al Wazir představitelem Zelených. Poukaz na jejich ne-německý etnický původ v politickém boji přesto, že se jedná o občany SRN, požívající naprosto stejná politická práva jako Roland Koch, byla natolik nehorázná, že si zasloužila voličskou odpověď. Přesto, že jeho protikandidáti ani zdaleka neměli takové politické zkušenosti a schopnosti jako dlouholetý velmi úspěšný ministerský předseda. Zdá se mě, že podobných osudových chyb se dopustila v posledních dnech a týdnech Hillary Clintonová, když se snažila šířit názor, že Baracka Obamu, jenž má předky v Keni, volí jen Afroameričané nebo že má nepřátelský vztah k Izraeli.

Když Roland Koch ve své volební kampani otevřel téma stále rostoucí kriminality stále mladší mládeže, zasloužil si podporu, protože před tímto celosvětovým fenoménem nelze už dále zavírat oči. Svět už si pomalu začíná zvykat, že se mladiství pod 15 let neustále objevují při různých příležitostech jako zločinci, nemající ani ponětí o hodnotě lidského života. Legitimní otázkou tedy je, zda by nebylo žádoucí snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti.

Ačkoli se mnoho odborníků k tomuto řešení přiklání, lze namítnout, že by bylo předtím lepší zjistit, jaké hlavní důvody mladistvé k těmto a dalším zločinům vedou. Podíváme-li se například do Afriky, uvidíme, že v naprosté většině případů stojí za mladistvými zločinci dospělí zločinci, kteří je odvádějí od rodin, dávají jim zbraně a udělují jim krvavé úkoly. Podobné je to i v arabském islámském světě, kde mnohé rodiny vydělávají na tom, že některé ze svých mnoha dětí pošlou zabíjet nevěříci a sponzoři terorismu jim za to zaplatí.

Mnozí mladiství bývají také obětí zločinné ideologie, s níž se setkali, propadli jí a jsou ochotní se pro ní nasadit a udělat cokoli. V takových případech bychom měli také hledat ty, kdo je do bezvýchodné uličky dostali, kdo jim dotyčnou ideologii předali v takové zvrhlé podobě. Například by se mělo v Angli nebo Německu hledat v mešitách a okolo nich, protože tam slídí emisaři teroru a vyhledávají možné oběti. A konečně jsou příčinou trestné činnosti mladistvých jejich sociální problémy, pocity životní beznaděje a sociálního vyloučení.

Jakkoli jsou tyto problémy deprimující, nemusí nutně vést k násilí na okolní společnosti. Skutečností ovšem je, že současný svět je násilím přeplněn. Je plný násilí nejrůznějšího druhu, přičemž pro dosažení kdejakého cíle se násilí a hrubost nabízí jako nejlepší prostředek a tak není divu, že to mládež silně ovlivňuje. V Německu, ale i jinde je pak vážným problémem značně rozšířený názor, že násilí mladistvých je nějak spojeno s jejich etnickým původem a zvláště se týká cizinců, kteří se nedokázali integrovat. Je to názor, který rozhodně není prokázán žádnými relevantními průzkumy, ba dokonce je bližší pravdě, že trestné činy mají spíše na svědomí domácí mladiství.

Rádo se totiž zapomíná na to, že ke každé integraci patří obě dvě strany, že integrace je vlastně jeden proces s různými hráči. Chápat ji jako jednostranný proces, v němž se někdo snaží někam integrovat, není úplně adekvátní. Doby se změnily a například dnešní německá společnost je už z jisté značné části společností těch dříve integrovaných. První, kdo do Německa přišli po druhé světové válce, aby se zde postupně integrovali, byli vyhnaní sudetští Němci z Čech, maďarští Němci z Maďarska a mnoho a mnoho dalších Němců z Východu. Dnes je tomu tak, že plných 38% dětí, které se v Německu narodí, má za sebou ve svých rodičích či prarodičích nějakou přistěhovaleckou minulost. Takže problém je někde jinde a nemůžeme ho uchopit podél etnických hranic.

Vidím ho například v nedostatečné německé identitě, která má sice své pevné jádro v hodnotách německého právního státu a německé Ústavy, ale ke každé identitě patří také zpracovaná dimenze minulosti. Po válce bylo nutné německou minulost rozdělit na tu, na níž je možné navazovat a na tu, od níž je lepší se distancovat nebo si ji dokonce stále připomínat jako varovný přízrak, který se už nikdy nesmí opakovat. Jenže německá levice z toho časem udělala bezduchý rituál a navíc jakýsi klacek na všechny své ideové odpůrce, nad nimiž, když se jí to hodilo, mávala klackem antifašismu.

Spojila se přitom s nacionalisty se sousedních východních zemí a spolu s nimi začala bdít nad jediným správným výkladem nedávných dějin Německa. Přitom je skutečnost mnohem složitější než v takových schematických, politicky korektních pseudovědeckých pojednáních. Příklad: je absolutně nezbytné, aby se například na hrůzy holocaustu nikdy nezapomnělo a každá nová generace - nejen Němců, nýbrž i Evropanů - si ho připomínala.

Na druhou stranu mají i Němci právo si připomínat strašné utrpení mnoha milionů nevinných civilních obětí při vyhánění Němců z východní a střední Evropy.

Utrpení jiné, protože při holocaustu šlo o pokus o totální vyhlazení jednoho národa, ale také děsivé a odsouzeníhodné. Nebo ještě uveďme, že v mnoha generacích Němců zůstaly vzpomínky na nelidské bombardování německých měst se statisíci civilních obětí. O tom je také třeba mluvit a připomínat si i tyto oběti. Bylo by možné uvést ještě mnoho dalších příkladů, jenže nyní si musíme položit otázku, jak to souvisí s otázkou přistěhovalectví.

V několika ohledech. Zaprvé, mnoho přistěhovalců, ne-li dokonce většina, přišla do Německa ze zemí, kde byla nebo jsou porušována v té či oné míře lidská práva a mnohdy v nich vládne nebo vládla s tím související nouze a bída. Je to tedy praktický důkaz, že se Německo vyrovnalo se svou neblahou minulostí.

Když se zeptáme jakéhokoli přistěhovalce z kterékoli doby, co ho na Německu nejvíce přitahovalo, dostaneme odpověď, že garantované právní jistoty a respektovaná lidská práva. Samozřejmě, že řada přistěhovalců žehrá na možnosti svého pracovního uplatnění, na tu či onu formu diskriminace, ale pozitivní jádro nepopírá snad nikdo.

A nyní k německé identitě: k jejímu osvojení nestačí, jak si dnes myslí většina německých politiků, jenom znalost německého jazyka. Ta je nesporná, ale navíc by tu mělo existovat jisté osvojení si zkušeností a ponaučení z německé minulosti. K německému právnímu státu nevedla žádná přímá cesta, ale neobyčejně složitý historický proces, cesta lemovaná oběťmi dvou světových válek, přičemž z velké části to byly nevinné civilní oběti.

Německo pak dospělo ke své současné Ústavě na základě reflexe všech těchto tragických zkušeností. Chci tím říci, že by v integračních kurzech nebo i jinde neškodilo zprostředkování jedné poměrně zásadní historické zkušenosti: ke svobodě a demokracii se nestačí jenom nastěhovat nebo si ji nechat přinést na talíři, ale je třeba ji také chránit, hájit ji a třeba i za ni přinášet oběti.

Protože nikdy nebyla darem z nebes nebo dílem náhody, ale vyústěním bojů, vítězství i porážek, statečnosti, ale i trestů a pokání za zločiny a násilí, které se staly v dobách nedávných i minulých.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .