Naši multimilionáři

Bohatství vždy bylo a také zůstane citlivým tématem. Lidí, kteří na ekonomické soutěži oceňují, že stát se dolarovým milionářem je rozhodnutí dobrovolné, nepovinné, je jaksi méně než těch, kteří si dávají otázku: Co dělám špatně, že stále nemám milion dolarů? Viděno zprava je pro společnost těch třináct tisíc boháčů dobrou vizitkou, že se u nás daří. Naopak zleva je patrné, že se rozevírají nůžky mezi lidmi, kteří ve velkém podnikají, investují či spekulují, a lidmi, kteří si vydělávají prací, respektive přežívají na podporách. Shora, tedy z pohledu bohatých, je třeba být kvůli milionu dolarů neustále ve střehu, ať už kvůli konkurenci, berňáku, zlodějům či mafii. Zdola naopak vypadá milion dolarů jako ztělesnění privilegií, ekonomické svobody, příležitost oddat se rozmarům a dopřávat si přepychu.

Je zjištěno, že milion dolarů neučiní jeho vlastníka automaticky šťastným, ale také platí, že milion dolarů nemusí být štěstí na překážku. Bohatých lidí v každém případě přibývá. U nás meziročně o deset procent a ve světě se za posledních deset let jejich počet zdvojnásobil. Kdo touží po milionu dolarů, má, zdá se, slušnou šanci uspět. Kdo si libuje v askezi, střídmosti a skromnosti, asi by se měl mít na pozoru. Ne, že by nešlo navzdory bohatství prožít klidný život bokem od milionářské smetánky v kruhu starých nebohatých přátel, se kterými si člověk rozumí. Teoreticky to problém není. V praxi se to ale podaří jen vzácně. Milion dolarů je velká bariéra.