Naše debaty o "radaru"

Ukazují totiž způsob, jakým jsme schopni uchopit problém, který přesahuje náš domácí obzor a naši každodennost. - Tentokrát je tím problémem protiraketová obrana Západu. Jindy to může být něco jiného

Jak jsme tedy ten problém uchopili? Tak, jak je nám předkládán. Kdo ho předkládá? Nikoli politická reprezentace, jak by se snad mohl domnívat někdo nezasvěcený, ale média. Míním tím ta nejsledovanější, nikoli nízkonákladové odborné časopisy pro ty, kdo se profesionálně zabývají mezinárodními vztahy. Média tedy iniciují a poté i režírují proces, kterému pak říkáme nepřesně "debata". Teprve jako druzí v pořadí vstupují na mediální scénu představitelé scény politické. Objevují se tam z vůle médií, konstruktérů jejich programů, přičemž sami usilují o mediální efekt. - Teprve pak se dostává ke slovu veřejnost v podobě veřejného mínění, které je (opět) mediálním produktem. Kdy a komu z té veřejnosti dát slovo, o tom si rovněž rozhodují média.

Ještě jednou a stručněji: existuje téma, jehož závažnost přesahuje domácí časoprostorový horizont. To se postupně stává jedním z obsahů společenského vědomí, tedy čímsi, o čem všichni jaksi vědí. Ten proces (i ten obsah) je však výtvorem mediální strategie. - Ono to dnes technicky asi nelze dělat jinak. Tzv. veřejná debata je proto vždycky mediálním aranžmá

Časová perspektiva, v níž se média pohybují, je přitom (v zájmu sledovanosti či odbytu) krátkodobá. Nejčastěji ze dne na den, v lepším případě týden, výjimečně pár týdnů. Už toto účelové sebeomezení médií neumožňuje zachytit problém, který má více rozměrů a jehož řešení se musí vypořádat s alternativami různého řádu. Odpovědná žurnalistika by snad i za těchto okolností mohla poskytnout "velkému tématu", což jeho jest. Naši žurnalistiku však k odpovědnosti vůči tématu nikdo nevolá. Proto ztratila schopnost rozlišovat mezi argumentem, mlžením a neuváženým plácnutím.

Tvrzení jistého čtenáře, že spotřebu elektřiny radarové základy bude určitě zajišťovat speciální atomový reaktor, bylo plácnutím. A co třeba působivý projev pana Zaorálka (ČSSD), který tvrdil, že nemá smysl financovat protiraketovou obranu, nepomáháme-li ekonomickému rozvoji třetího světa? Taková pomoc je ale obrovský problém, jehož součástí jsou samy rozvojové země. Také evropští zemědělci. Zaorálkův projev by měl smysl, kdyby šlo o debatu o rozpočtu České republiky. Nebo kdyby byl autor členem americké Sněmovny reprezentantů. Výstavbu radaru však chtějí financovat USA. To nebylo plácnutí, ale mlžení. Nebyl to argument.

Debata o "radaru" by měla mít racionální strukturu. Měla by vycházet nejprve z představ o globální (čili celoplanetární) bezpečnostní situaci. A o našem postavení v jejím rámci. Taková debata se nekoná, i když o tom občas někdo něco plácne. Např. pan Remek, kosmonaut a europoslanec pravil, že o našem ohrožení nic neví. Když někdo neví, je to argument? - Zdalipak nám média pomáhají rozumět tomu, jak bude ovlivňovat globální bezpečnostní situaci současná dynamika islámského světa? Informují nás o tom, jakým globálním hráčem je Rusko a co lze od něj očekávat? - Zajímavý postoj zaujímá naše levice, tj. KSČM a ČSSD, včetně Zelených: radar v péči NATO ano, ale jako podnik USA ne. Chápu: světová politika USA se jeví jako neprozíravě dobrodružná. Ale NATO, to jsou přece také USA, není-liž pravda? - Tuším v tom přání, aby i ta naše stará dobrá Evropa měla do toho mluvit. Informují nás naše média o ideové, ekonomické, populační i vojenské zdatnosti té staré dobré Evropy, která se v globálním rozdání karet dostala na druhořadou pozici?

Obávám se, že o tom všem víme jen málo. Proto v našem veřejném mínění převažuje postoj: žádné základny, žádné radary, dejte nám s tím pokoj. Je to výraz provinční touhy po bezpečném závětří. Obávám se, že nám planetární bezpečností situace takové závětří nezaručí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .