Nadějné vyhlídky koalice

Je pochopitelné, že by se to líbilo snad úplně všem v české politice, dokonce i komunistům, kterým se příliš nechce ze zabydleného ghetta.

Připomeňme si však Dickensovu obsáhlou knihu. Je příběhem mladíka jménem Pip, kterému kdosi zaplatil dobrou školu a dotoval první místo v uznávané profesi. Pip se domníval, že to je matka jeho velké lásky Estelly a čas od času k ní chodil domů poděkovat. Žil těch několik let spokojeně, než zjistil, že ve skutečnosti je všechno jinak a že jeho životní start financoval trestanec z Austrálie, kterému kdysi náhodou, vlastně proti své vůli pomohl při útěku. Nadějné vyhlídky jsou ironickou knihou a připomínají mladým mužům, aby si nenamlouvali, že život chodí v těch kolejích, jak by se jim hodilo.

Takové přirovnání připomíná, že na oslavy v této chvíli není čas. Věřit, že se krize vlády vyřešila podle našich přání, je možné, ale nemusí to být pravda. Mohlo by se stát, že mladického nadšení někdo zneužije.

Leccos ukázala už včerejší jednání mezi koaličními stranami. Tříhodinový dramatický spor se rozběhl kolem detailu. Bude nová vláda spíše úřednickou, anebo spíše koaliční? Hádali se sociální demokraté s lidovci a byl to spor o prestiž. Sociální demokraté si přáli, aby šlo spíše o úřednický kabinet, kterému by strany bývalé koalice pouze vyslovily podporu a který by pak vládl podle jednou pevně stanoveného plánu. Naopak lidovci chtějí, aby se opakovala koaliční vláda, ovšem bez Grosse.

Výklad je důležitý pro obě strany. V prvním případě by sociální demokraté mohli dokázat, že potrestali Kalouska i jeho muže tím, že ztrácejí s vládou přímý kontakt. Naopak lidovci chtějí, aby sestavení nové vlády zdůraznilo jejich triumf v případě zkompromitovaného premiéra.

Rozhodnutí v této věci by mělo i faktické důsledky. Pokud by byla vláda spíše úřednická, rozhodoval by o funkcích ministrů spíše nový premiér, v opačném případě by musel Kohout poslechnout přání stranických vůdců.

Pozorovatel zvenku má sklon politiky nutit, aby se dál už nehádali o takové detaily. Když se vláda zachrání, budou odvrácena mnohá nebezpečí, včetně několikaměsíčního politického chaosu i tiché účasti komunistů na vládě. Výměna Grosse bude výchovným mementem pro mnohé další politiky, aby dávali pozor na své domácí účty. Vláda najde kompromis pro schválení evropské ústavní smlouvy i nižší daně. Proč nevěřit takovým nadějným vyhlídkám?

Prostě z toho důvodu, že přehlížejí některé skutečnosti. V krizi, která trvala dva a půl měsíce, nešlo o ideály, ale o politickou moc. Posílili při ní prezident Klaus, předseda lidovců Kalousek a levicové křídlo sociálních demokratů. Když dnes nabízí oslabený Gross řešení, které se rovná kapitulaci, proč by na ni vítězové přistupovali, když by se tím vystavili riziku, že o své zisky ještě mohou přijít? Pro Kalouska je spolupráce se sociálními demokraty, kteří ho nesnášejí, pouze riskantní. Sociálnědemokratická levice dosud stranu neovládla, proč by se měla spokojit pouze s některými místy ministrů. A nakonec - jak se asi může líbit Klausovi vláda, která si říká proevropská a to hlavní, co chce prosadit, je přijetí ústavní smlouvy.

Jediné, co může vítěze smířit s příměřím, je možnost, že potřebují na pár měsíců odpočinek, než seberou síly k dalšímu boji. Lidovci znemožní i další vládu, aby dospěli k nové, lepší koalici s ODS. Levice v sociální demokracii stranu ovládne a připraví k povolební spolupráci s komunisty. Václav Klaus, když zabránil možnému proevropskému spojenectví ČSSD s KSČM, rozbije i stávající evropskou vládu a nahradí jinou, kterou už dostane pod svojí přímou kontrolu. Česko bude mít i v nejlepším případě vládu s omezeným mandátem, prezidenta, navyklého vykládat svou ústavní pravomoc hodně originálním způsobem, a rostoucí tradiční, přitom zcela nerealistickou levici. Jinými slovy, bude nám vládnout hodně nezodpovědná elita. Samozřejmě, pokud se lidovci domluví se sociálními demokraty, což zatím vůbec není jisté.

Pohled skeptika obvykle neukazuje žádné řešení, a tak je tomu i v případě Nadějných vyhlídek české politiky. Přesto určitá šance existuje. Podobně jako u Dickense je možné odhalit, kdo je vlastně oním australským trestancem, který celou tu zábavu platí a vlastně z ní nic nemá.

V případě české demokracie je to nepochybně volič. Obnovit přehledné poměry by pomohly volby, nejlépe předčasné. Nestačí však samy o sobě. Měly by splnit zakázku občanů, která už je v této chvíli očividná - zabránit erozi ústavních pravidel a dát české politice novou demokratickou kvalitu. Dnes je těžké předpovídat, jak velký bude muset být politický převrat, který by tuzemské poměry napravil.