Na konec války nezapomínají Němci ani Rakušané

Prvnímu s nekonečným lidským rezervoárem a druhému s nevyčerpatelnou ekonomickou mocí. Že je konečná porážka nevyhnutelná, ukázala stalingradská katastrofa v únoru 1943, pak již dva a čtvrt roku až do 8.května 1945 následovaly ústupové boje, při kterých hynuly miliony lidských životů. Další miliony byly posílány na smrt v koncentračních táborech ve jménu očisty "germánské rasy". Statisíce otročily a hynuly při otrockých pracích. Německo tak dosáhlo v této éře tzv. Třetí říše nejhlubšího propadu ve svých dějinách, kdy se podílelo na vyvraždění evropského židovstva a vedlo rasovou válku v Polsku a v Sovětském svazu, kde zbavilo života 40 milionů lidí.

Němci, kteří se do této doby vydávali za jeden z nejkulturnějších národů, stali světovými párii, jak zdůrazňuje německý historik Wilhelm von Sternburg. Němečtí konzervativci a pravice by si raději nechtěli tento den 8.května 1945 připomínat, protože byl z jejich hlediska "Dnem národní katastrofy".

Je zásluhou tehdejšího spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera, že při příležitosti tohoto dne v roce 1985 pronesl historický projev, ve kterém zdůraznil, že "tento den se stal aktem osvobození" i pro Němce, protože je zachránil od zločinného nacistického režimu. Vždyť šlo o vražedný systém, který právě prostřednictvím wehrmachtu vedl zničující válku, která přeměnila

Evropu v hromadu trosek včetně Berlína, Hamburku, Frankfurtu a Kolína nad Rýnem. Miliony Němců, kteří přežili tyto hrůzy, se stali uprchlíky nebo bezdomovci. Jak upozorňuje von Sternburg, je to nutno připomínat, protože i dnes existují nepoučitelní neonacisté a jejich politické strany a bohužel i někteří demokratičtí politici. Nedávný případ stuttgartského ministerského předsedy Günther Oettingera, který se snažil popřít zločiny nacistické justice, je jen příkladem snahy, jak zapomenout na zločiny Třetí říše, protože většina německého národa měla na nich spoluúčast. Historik současně upozorňuje, že nelze ani připustit oslabení významu 8.května současným antiamerikanismem nebo poukazem na stalinský režim v Sovětském svazu. Rozhodující podíl USA a Sovětského svazu na osvobození Evropy od Hitlera je historickou skutečností, o které nelze pochybovat. Proto má velký význam nastupující poválečné generaci tuto pravdu připomínat. K tomu slouží i výstava otevřená v Berlíně-Schöneweide o tamním pracovním táboře pro zavlečené Poláky, kteří měli přebudovat Berlín podle plánů Hitlerova architekta Alberta Speera na hlavní město Germania.

Po obsazení Polska sem byli zavlečeni na otrocké práce, aby se mohly nahradit pracovní síly Němců odvedených do armády. Během války podle nadace "Polsko-německého vyrovnání" bylo deportováno celkem na tři miliony mužů, žen a dětí do Německa na nucené práce. Ze dvou třetin vykonávali zemědělské práce, pětina byla umístěna v průmyslu a zbytek v koncentračních táborech. Většina snímků pochází z průkazů nebo památek pozůstalých rodin a dále jsou zde různé dokumenty, plakáty a nařízení správy tábora. Jsou zde i snímky dětí, které byly vybrány pro případnou germanizaci a jako levná pracovní síla předány do německých rodin. Pokud se dočkali novodobí otroci konce války, tak značná část vzhledem k situaci v Polsku se zpět již do své rodné země nevrátila. Nezůstali však v Německu, ale vystěhovali se do Anglie nebo Ameriky. "Dokumentační centrum nacistických nucených prací" se rozhodlo znovu odhalit toto historické místo a seznámit veřejnost s temnou stránkou německých dějin. Samotná výstava se nachází na původním území pracovního tábora, které bylo však po válce asanováno.

Ani v Rakousku se nezapomíná na dny ukončení druhé světové války. Za účasti desetitisíců návštěvníků se konala na místě bývalého koncentračního tábora Mauthausenu vzpomínková slavnost, letos věnovaná zde vězněným umělcům a vědcům. Tímto "neviditelným táborem" prošlo na 200 tisíc lidí z celého světa, z nichž pouhá polovina přežila. Vzpomínkové slavnosti se kromě pamětníků zúčastnili představitelé mezinárodních organizací a mnoha církví, jakož i politici v čele s prezidentkou dolní komory parlamentu Barbarou Prammerovou.

Ta ve svém projevu zdůraznila povinnost odškodnit všechny oběti nacistického režimu a provedení kulturních restitucí. Poprvé se konal mezinárodní pochod mládeže, který vedl od stejnojmenné obce až k památníku koncentračního tábora. Současně zde byla otevřena výstava, která je věnována tématicky umění a kultuře tohoto koncentračního tábora. Vyvrcholením bylo pak uvedení "Mauthausenovského oratoria" od skladatele Wolfganga Kubizeka na slova petrohradského spisovatele Vladimíra Vertliba " A všichni mrtví zemřeli pokojně". Jeho obsahem je úsilí mladé ženy vyrovnat se s masovými vraždami v nacistických koncentračních táborech. Přitom neví, jak toto emocionální a morální břemeno má zpracovat. Je to pochopitelně výrazný otazník pro všechny, jak se s tímto fenoménem XX. století vyrovnat, nejen pro Němce a Rakušany.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .