Na cestě

Už Aristoteles se před téměř dvěma tisíci let zamýšlel nad tímto jevem. Podařilo se mu shrnout některé poznatky, ke kterým lidstvo dospělo díky mnohaletým pozorováním, ale i on ještě opakoval některé, tehdy velmi rozšířené pověry a legendy, např. že se vlaštovky na zimu ukrývají v bahně, kde přečkávají nepříznivé období, že špačkové a ostatní drobní pěvci odlétají na Měsíc.

Přestože i v bibli najdeme zmínku o tom, že někteří ptáci vědí, kdy nastává doba jejich příletu a odletu, nutno přiznat, že s nástupem křesťanství na dlouhou dobu ustává oficiální zájem o přírodní vědy. Až ve 13. stol. si Bedřich II. všiml vlivu počasí na chování ptáků a ve svém pojednání uvedl na tu dobu velmi odvážnou myšlenku, že ptáci odlétají na zimu za teplem. Mohl si to dovolit, byl to císař. Mnoho dalších učenců si ještě dlouho po něm nadále předávalo po mnoho staletí zažité pověry o ptačím spánku, nevyhnuli se jim ještě v 18. století ani Conrad Gesner a Carl Linné. Přitom Linné už kolem r. 1750 navrhoval, aby zvláštní pozorovatelé zaznamenávali dobu příletu a odletu ptáků.

Ťuhýci nás na zimu opouštějí|foto: David Schovánek

Na podzim 1840 označil Leonard Frisch několik vlaštovek barevnými nitkami. Při jejich jarním návratu na hnízda ale nenašel žádné důkazy o tom, že zimují pod vodou nebo v bahně. Výsledek tohoto pokusu naznačil možnost, že ptáci opravdu odlétají na zimu do dalekých krajů a pak se vracejí na svá původní hnízdiště. Konkrétní důkazy ale stále ještě chyběly. Poskytl je r. 1822 čáp chycený v Německu. V jeho krku vězel šíp, který však nezpůsobil vážnější zranění a který, dle vyjádření znalců, pocházel z Afriky. To, co dosud vědci pouze předpokládali na základě pozorování, bylo nyní skutečně potvrzeno. Byl tu konečně nejen doklad o tom, že ptáci podnikají mnohakilometrové cesty, ale vědělo se už i kam.

Uplynulo ještě hodně vody, než začali ornitologové systematicky zkoumat ptačí tahové cesty. Holandský vědec Schlegel na základě pozorování mnoha cestovatelů učinil závěr, že ptáci zimují v Africe a jihovýchodní Asii. Ve své vědecké práci o stěhování ptáků se i Christian Brehm pokusil vysvětlit příčiny stěhování ptáků. Další velký krok kupředu učinil v roce 1899 dánský profesor Ch. Mortensen, navrhl označovat ptáky lehkými hliníkovými kroužky. Kroužkování se ale zatím neujalo, ještě roku 1901, kdy se kroužkováním začal zabývat Němec Johann Tinemann, byla tato metoda napadána spolky na ochranu zvířat. Přesto ale založil na Kurské kose ornitologickou stanici, která patří dodnes k nejvýznamnějším na světě. Kroužkování se stalo nejúčinnější metodou zkoumání ptačích tahů.

Kosi u nás zimu přečkávají|foto: David Schovánek

Na území naší republiky byli první ptáci označeni kroužky v roce 1914, o dvacet let později vznikla při Národním muzeu Československá ornitologická společnost. Doposud spolupracovníci kroužkovací stanice označili přes dva miliony ptáků. Kroužkování však není jediným způsobem sledování ptačích cest, např. husy ornitologové označují barevnými límci, které se dají odečíst na dálku bez nutnosti ptáka znovu odchytit.

Opatřit sledovaného ptáka vysílačem je dalším ze způsobů monitorování tahových cest. Ostatně už po mnoho let probíhající česká čapí odyssea (dnes Nová Odysea) patří v tomto směru k uznávaným projektům. Nemusí se ale jednat jen o čápy, např. i u tak notoricky známého druhu jako sýkora koňadra prokázali kroužkovatelé nové skutečnosti. Původně jsme koňadru považovali za typicky stálý druh, dnes už ale víme, že část našich mladých ptáků se přesouvá jihozápadním směrem do Německa, Rakouska, na území bývalé Jugoslávie a východní Francie. Na území Čech se naproti tomu nasouvají populace z Polska a Ruska.

Na ptáky čeká na té dlouhé a náročné cestě spousta nebezpečí a nástrah, vysoké hory, nepřízeň počasí, velké vodní plochy, elektrická vedení, lidé s puškami. Mnozí tuto anabázi nepřežijí, zbytek se k nám na jaře vrátí.