Mýtus energetické nezávislosti

V podmínkách geopolitické nestability, stálého kolísaní cen a četných příkladů toho, že se ropa stala zdrojem politické moci společnost dobře slyší na volání po energetické nezávislosti. Toto heslo není dnešního data. Myšlenku o nutnosti energetické nezávislosti formuloval již prezident Richard Nixon v listopadu roku 1973, pouhé tři týdny poté, co organizace OPEC uvalila na Západ ropné embargo. "Již za sedm let," prohlásil tehdy Nixon, "Spojené státy budou uspokojovat své energetické potřeby z vlastních zdrojů a nebudou závislé na cizích dodavatelích." Byla to odvážná meta, se kterou již tenkrát nesouhlasili odborníci, ale která zněla libě prostým Američanům vystrašeným ropným šokem.

Nixon se měl o co opřít: když po 2. světové válce začínal svou politickou kariéru, Amerika již měla za sebou dlouhou historii energetické nezávislosti. Co více: v letech války Spojené státy byly dokonce největším vývozcem ropy ve světě - ze 7 miliard barelů spotřebovaných spojenci na vedení válečných operací bylo 6 miliard vytěženo ve Spojených státech. Avšak již ke konci 40. let se Amerika stala čistým dovozcem této suroviny, i když opravdový boom importu připadl až na 70. léta.

Ukázalo se, že dopravit člověka na Měsíc je mnohem jednodušší než dosáhnout energetické nezávislosti. Za 35 let, jež uplynuly od vyhlášení Nixonovy strategie, podíl dovozu v americké spotřebě ropy stoupl ze 30 na 60% a stále stoupá. Totéž platí pro plyn. Dá se říct, že i přes bohulibé sny o energetické nezávislosti se Spojené státy pohybují přímo opačným směrem. Je třeba si uvědomit, že americká závislost na energiích má velice komplikovanou strukturu. Pokud nahlížíme na spotřebu energie jako celek, to znamená včetně uhlí, jádra a zatím nepatrného, ale rostoucího podílu obnovitelných zdrojů, zjistíme, že ze 70% země pokrývá své potřeby z vlastních zdrojů. Závislost se vztahuje skoro výlučně k ropě, ale není to ropa z Blízkého východu, jak se mnozí domnívají. Na tento region připadá jen 19% veškerého dovozu, neboli pouhých 12% domácí spotřeby. Navzdory laickým představám, hlavní zahraniční dodavatel nafty je zároveň blízkým spojencem Ameriky. Je jím Kanada, odkud je přiváděna také větší část dováženého plynu. Dovoz ze země, která je navíc největším obchodním partnerem Spojených států, sotva leze pokládat za potenciální hrozbu národní bezpečnosti. Druhým největším dodavatelem energetických surovin je Mexiko, rovněž dobrý obchodní a politický partner, jehož příjmy z ropných dodávek na sever tvoří celou třetinu všech rozpočtových příjmů.

Určitým ohrožením může být odkázanost na třetího největšího dodavatele ropy - Venezuelu. Ale v zásadě význam každého jednotlivého dodavatele ropy nesmí být přeceňován. Energetická bezpečnost je záležitost globální. Ropa vytěžená v různých zemích se velmi různí svou kvalitou a cenou dopravy. Světový trh je však jen jeden. Výpadky těžby kdekoli ve světě ovlivňují celý globální trh a zájmy spotřebitelů v každé zemi. I kdyby Spojené státy nedovážely ani kapku surové ropy, stejně by byly zasažitelné krizemi ve vzdálených koutech planety.

Je tedy vůbec dosažitelná energetická nezávislost v tom smyslu, v jakém byla chápána ve 30.letech minulého století - jakožto úplná soběstačnost státu? Přinejmenším v nejbližších dvou desetiletích sotva. Nedávné výzkumy ukázaly, že se ve Spojených státech každoročně obnovuje jen 8% automobilového parku. Jinými slovy, znatelné snížení spotřeby zavedením vysoce efektivních motorů je hudbou budoucnosti. Svižným tempem narůstá výroba bioetanolu, která již za několik let bude pokrývat 10% celostátní spotřeby paliva. Je to jako by na americkém Středním Západě byla náhle objevena ropná velmoc velikosti Indonésie. Přispívá to k diversifikaci zdrojů, ale celý problém to neřeší, neboť již dnes jsou vidět meze maximální výroby tohoto paliva. Někteří komentátoři ze dne na den slibují technologickou revoluci, v níž budou první housle hrát obnovitelné a alternativní zdroje energie, tzv.čisté technologie. Zní to hezky a v mnoha směrech je již dnes skutečně vyvíjena horečnatá výzkumná činnost. Avšak na den nebo na rok přesně předpovědět, kdy se odehraje takový průnik do budoucnosti, by bylo nezodpovědné. Pokud za energetickou nezávislost pokládáme úplnou soběstačnost Spojených států, pak je třeba přiznat, že je to nedosažitelný a proto zavádějící cíl. Mnohem užitečnější je snaha o energetickou bezpečnost chápanou jak spolehlivost dovozů a minimalizaci rizik. Takový přístup nezpochybňuje mezinárodní obchod jako celek. Zároveň stimuluje investice do výroby a vývoje v oblasti jak alternativních, tak i konvenčních energetických zdrojů. Takto chápaná energetická bezpečnost však vyžaduje přímý opak uzavřené soběstačné ekonomiky - vyžaduje posílení vzájemné provázanosti mezi spotřebiteli a výrobci energie. Jinými slovy, dobré vztahy s jinými regiony světa zajistí Spojeným státům energetickou bezpečnost a blahobyt spolehlivěji než pofiderní soběstačnost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .