My a Evropská unie

Šéf českých tlumočníků v Bruselu řekl Hospodářským novinám: "Češi mají tendenci držet se doma, mají silné kořeny, rodinné vazby a mnohým se prostě nechce žít v Bruselu." Konkrétní čísla hovoří jasně: Například Estonci mají mít v Bruselu 117 úředníků, mají jich ale už 175. Češi jich mohou mít 492 a zatím jich tam sedí jen 406. Ještě horší je situace na pozicích středního managementu: z 27 míst jsme zatím obsadili 14. Pro naše předsednictví od ledna příštího roku by bylo třeba, aby tam celý půlrok pracovalo sto tlumočníků: 20 na plný úvazek a 80 externistů. Těch stálých je zatím jenom pět. Hůře než my jsou na tom jen Poláci a Slováci. To je pro nás velmi špatná zpráva, protože národní zájem v dnešním pojetí globalizovaného světa znamená pouze jedno: dobrou pozici v mezinárodní síti. Když o ni neusilujeme, marginalizujeme své postavení v Evropě a ukazuje to, že jsme se z historie moc nepoučili: opakujeme podobné chyby, které jsme udělali v XIX. století a o nichž se celá Evropa učí. Připomeňme si: Český protest proti vyrovnání byl vyjádřen před 140 lety v deklaraci, kterou sepsal Rieger a vydal dne 22. srpna 1868. Vyhlašovala se v ní neplatnost prosincové ústavy pro české země. Poslanci žádali vyřešit českou otázku novou úmluvou mezi českými představiteli a panovníkem. Na protest odvolali české zástupce ze zemského sněmu a odmítli obsadit česká místa v říšské radě ve Vídni. Důsledek: Hlavní instituce rakouské části rozdvojené monarchie začaly fungovat bez Čechů. Jenže, a v tom je ten problém, nová ústava sice neuspokojovala naše národní ambice, ale znamenala nesporný pokrok v občanském životě. Uzákonila základní práva: zaručovala svobodu svědomí a vyznání, svobodu vyučování a vědy, svobodu projevu a tisku, svobodu spolčovací a shromažďovací. Ve výsledku to znamenalo rozvoj liberální praxe, která rozvíjela svobodnou diskusi a vedla ke vzniku toho, co se dnes nazývá veřejným míněním. Český paradox ale byl v tom, že jsme sice více diskutovali, ale zcela jsme se odcizili vídeňské vládě: odmítli jsme se na ní podílet, tedy de facto jsme odmítli sami o sobě rozhodovat. Jinými slovy: svobodně jsme diskutovali, ale pouze doma a taková diskuse nemohla vyústit v žádné praktické kroky. A tady někde nejspíš vznikla naše moderní frustrace z politiky, kterou jme si ale zavinili sami. Naučili jsme se doma rozvíjet fantastické plány, ale vzdali jsme se možnosti je prosazovat na místech, kde se o nás rozhodovalo. Tehdy se nejspíš v Čechách zrodila neplodnost politických diskusí a založila se tradice slovního siláctví, v němž byli mistři hluční, ale neškodní radikálové. Jenže můžeme mít ledasjaké ambice a cíle, ale pokud je neumíme komunikovat a vyhýbáme se prostoru, kde se rozhoduje, nedosáhneme ničeho. Velice tvrdě to řekl nedávno Jiří Gruša, ředitel rakouské Diplomatické akademie: "Národní zájmy jsou vždycky náhradní zájmy politických štrébrů. Je to definice XIX. století. Skrývá se za ní hlavní myšlenka nacionalismu: nerovnost národů. Národy jsou si ale rovné, liší se až promeškanou šancí. " Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .