Mučedník Giuseppe Girotti zemřel na velikonoční neděli
Papež František po Velikonocích blahořečí dominikánského mnicha Giuseppa Girottiho, který zemřel v roce 1945 v koncentračním táboře Dachau. Svými myšlenkami o jednotě křesťanů předběhl svou dobu. Navázal na ně až druhý vatikánský koncil.
Velikonoční období je dobrou příležitostí pro to, připomenout si svědky ve víře, kteří se nebáli přinést nejvyšší oběť, tedy vlastní život. Bývalý generální představený řádu dominikánů Timothy Radcliff o mučednících říká:
„Mučedník je člověk, který tolik miluje život, že akceptuje smrt. Protože pro mučedníka není život jen biologická záležitost, otázka přežití. Skutečně živý jsi jedině, když miluješ. Mučedník je ten, kdo věří, že existuje láska silnější než smrt.“
Jedním z mučedníků je dominikánský mnich Giusepe Girotti, který zemřel v koncentračním táboře Dachau. Odešel před 69 lety – na velikonoční neděli.
Příběh Giuseppe Girottiho začíná v roce 1905 v malém vinicemi obklopeném městečku Alba v italském Piemonte. V sedmnácti vstoupil v Turíně do dominikánského kláštera a v pětadvaceti se stal knězem a brzy také skvělým biblistou. Biblické vědy studoval Girotti nejen v Římě, ale i v Jeruzalémě na slavné École Biblique, která byla průkopníkem na poli moderních metod výkladu biblických textů.
Ale nepředstavujme si Girottiho jako od reality odtrženého intelektuála. Vypomáhal také ve starobinci naproti klášteru. A kdyby do jeho života nezasáhla druhá světová válka, dost možná by svůj život strávil nakonec víc péčí o chudé než biblickými studii. Vynikající student se nevyhnul ani střetům s představenými, kteří jeho teologické názory považovali za málo ortodoxní. Jeho odborné texty budily tak bouřlivé diskuze, že mu představení dokonce zakázali vyučovat. „V podstatě hodný, ale rebel, který si dělá legaci, místo aby poslouchal…“ – tak by se dal krátce shrnout jejich názor na bratra Giuseppeho.
Možná právě ony dva roky strávené v Jeruzalémě posílily vztah Giuseppe Girottiho k Židům. Nejen, že přišel do kontaktu s židovským světem, naučil se také hebrejsky. Ve třicátých letech minulého století pro něj byli židé „starší bratři ve víře“. Takže když v roce 1938 vešli v Itálii v platnost rasové zákony, nedokázal zůstat pasivní. Vytvořil síť lidí, kteří pomáhali židům uprchnout před nacistickým terorem buď na venkov, nebo do Švýcarska. Girotti nikdy nebyl součástí polického odboje či partyzánů.
„Všechno, co jsem udělal, jsem udělal z lásky,“ napsal jednou. Jako mnoho dalších, kdo se odmítli podvolit zrůdnému režimu, se dostal do hledáčku nacistické policie. 29. srpna 1944 byl zatčen a bez procesu poslán nejdřív do sběrného tábora v Bolzanu a na podzim do koncentračního tábora Dachau.
Angelo Dalmasso, se kterým se Girotti seznámil během transportu, hrůzy Dachau přežil a stal se pak hlavním svědkem Girottiho beatifikačního procesu a takhle popsal jejich příjezd do tábora:
„Otec Girotti a já jsme byli v čele, oblečeni v kněžských šatech… Přistoupil k nám německý voják. Otci Girottimu vytrhl z ruky kufr a začal něco křičet. My jsme ale německy nerozuměli. Jeden pečlivě oblečený vězeň mi latinsky řekl, že prý se máme úplně vysvléct a nechat si pouze boty. My dva kněží jako první! Otec Girotti mi v té chvíli připomněl desáté zastavení Křížové cesty – Ježíš je vysvlečen z šatů. A tak jsme v sychravém říjnovém dešti začali plnit ten ponižující úkol.“
A to co následovalo, byla vskutku kalvárie. Nejdřív takzvaná karanténa, během níž vězni sice nepracovali, ale zároveň tu bylo heslem, kdo nepracuje, ať nejí. Tehdy se musel otec Girotti rozhodnout, zda bude víc usilovat za zachování zdravého těla nebo zdravé mysli.
„Jednou večer slavný dominikánský převor z Kolína nad Rýnem, otec Roth, přinesl svému spolubratru trochu jídla navíc, kus sýra. Otec Girotti si mě zavolal stranou a podal mi ho se slovy: Vezmi si to, jsi mladý, potřebuješ to víc než já. Já nenasytný egoista jsem si ho vzal a snědl a přitom jsem věděl, že jemu je jen třicet a něco,“ vzpomíná Angelo Dalmasso.
Pak přišlo přemístění do kněžského bloku a práce na plantáži. Brambory tu vězni vyhrabávali z promrzlé země holýma rukama, mizerně oblečeni, málo živeni, v dešti… Cílem byla likvidace vězňů, když ne přímo střelou či injekcí, tak vyčerpáním.
U otce Girottiho se projevilo revma a další zdravotní potíže. Jeho tělo nelidským podmínkám vzdorovat nedokázalo, ale duše ano. I ve vězení se věnoval studiu Bible a dokonce prý psal i básně. Jediný text, který se z té doby ale dochoval, bylo kázání o jednotě křesťanů. Asi ne náhodou, když se v Dachau ve dvou barácích tísnilo téměř čtyři tisíce kněží různých vyznání a dokonce i pár muslimských duchovních.
Na jaře dostal otec Girotti horečku. Ukázalo se, že má nádor na játrech. Co nedokonala nemoc, dokonala pravděpodobně injekce benzinu. A otec Girotti pár týdnů před osvobozením tábora Američany na velikonoční neděli umírá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
