Mluvit či nemluvit?

Kandidáti vesměs hovořili o tom, že hlava státu by měla prezidentem pro všechny a už dávno předtím leckdo soudil: lépe s komunisty nezávazně komunikovat, nežli je odsunovat na politickou periférii. Nicméně Sládkovy republikány demokratické strany přehlížely v devadesátých letech důsledně a i to dost možná přispělo k jejich postupnému propadu.

Srovnání tu ovšem pokulhává. Republikánská strana vznikla až po roce 1989, projevovala se extrémisticky, primitivně, nekonstruktivně a politikové jí mohli poměrně snadno opovrhovat. Zatímco čeští a moravští komunisté navazovali - byť to částečně popírali a stále ještě popírají - na masivní partaj s obrovskou členskou základnou, na KSČ řídící desítky let nekompromisně veškerý život v zemi. Nemít s ní problémy se snažila většina národa. Leckdo se musel s konkrétními komunisty naučit aspoň nějak vycházet a tu a tam se dokonce na některého z nich obracet. Ve straně kdysi pobývalo mnoho lidí, kteří po roce 1968 sice o členství přišli, ale minulost tak úplně vygumovat nemohli.

Prakticky v každé rozvětvenější rodině byl nějaký komunista a nechyběly případy, kdy jaksi "lidštější" straníci byli ochotní v rámci možností pomáhat - třeba dostat děti na vysoké školy. V posledních dvaceti letech totality už také jen málo komunistů planulo původními vznešenými myšlenkami. Po drastické zkušenosti se vpádem ruských vojsk se zdálo pochopitelnější zůstat v partaji, či do ní dokonce vstoupit a eliminovat tak hrozící existenční a kariérní problémy. Ty, kdo po listopadu 89 ze strany rychle utekli, neměli za sebou oběti svého chování a vstoupili do nových politických souvislostí, veřejnost také celkem snadno akceptovala. Vzpomeňme jen, jak byli svého času populární a respektovaní například expředseda vlády Čalfa nebo ministr průmyslu Dlouhý, kteří se rázně odstřihli od své komunistické minulosti a uměli se za ni také omluvit. Představovali tak totiž určitým způsobem kýžené pomyslné národní smíření.

To se ovšem netýkalo a doposud netýká činovníků KSČM. Strana měla mnoho příležitostí dát najevo, že nemá s totalitní KSČ nic společného, ale neučinila to a přes dlouhodobý tlak odmítla vzdát se slova komunismus ve svém názvu. Snaha reformovat komunisty, jak se o to pokoušel někdejší předseda Jiří Svoboda, skončila naprostým krachem a idealistický filmový režisér se zcela stáhl z politiky. KSČM si byla pragmaticky vědoma, že ztráta souvislosti by ji vedla do bezvýznamnosti a tak naopak vsadila na věkovité voliče se silným sentimentem po vševládném komunismu, bezostyšně oprášila černobílé vidění světa i totalitní slovník. Šéfem strany se stal syn vyšetřovatele StB, na mítinzích KSČM zněly projevy jak z padesátých let a komunisté postupem času nabývali sebevědomí. Nic neřídili, za nic neodpovídali a z této pozice se jim skvěle kritizovalo vlastně všechno. Jelikož restaurace kapitalismu nepřinesla okamžitý blahobyt a problémů bylo a ještě je stále dost - včetně nezaměstnanosti - KSČM nejen že neztratila sklaní příznivce, ale začala oslovovat nejrůznějším způsobem frustrované spoluobčany. Dokonce má sympatizanty velmi mladé, vpodstatě spíš romanticky anarchistické, kteří totalitu nepamatují a se svými rodiči se o minulost přou.

Skeptikové se dnes domnívají, že půjde-li to takhle dál, KSČM porostou preference a bude mířit k ještě většímu volebnímu úspěchu a k podílu na moci. Rozhádaná politická scéna skýtá neutěšený obraz a KSČM z toho pohodlně těží. Iniciátorům petice S komunisty se nemluví a účastníkům úterního stejnojmenného pražského koncertu se zdá, že by demokratické strany (včetně hlavy státu) neměly KSČM legitimizovat, že by komunisté neměli mít vlivnější funkce v parlamentu (například křeslo místopředsedy sněmovny), že s komunisty by se "mělo mluvit" teprve až k tomu teprve oni sami učiní výrazné kroky. Až se zbaví onoho nepříjemně znějícího slova, až řeknou, že více než čtyřicet let tu vládla totalitní strana, s níž oni sami nemají nic a jíž odsuzují. Že se konaly politické vraždy, inscenované procesy, že komunisté zničili životy miliónům lidí, které zavřeli do jednoho velikého koncentráku, že tu byla absolutní nesvoboda všeho druhu. Ti radikálnější odpůrci "mluvení s komunisty" stále vidí jako fatální polistopadovou chybu fakt, že je KSČM legální stranou, zvlášť když existuje zákon o zločinnosti komunistické éry.

Podle některých komentátorů je ovšem třeba rozlišovat, zjednodušeně řečeno - není komunista jako komunista, či dokonce jen komunistický volič. To je jistě pravda, ale to podle všeho chápe i většina signatářů oné petice. Ta není přece přímo namířena proti sympatizantům KSČM, nýbrž hlavně proti jejímu vedení a samozřejmě proti tomu, aby ho brali vážně ostatní politikové. Nic více, nic méně. Tomu lze snadno porozumět, byť je to možná naivní. Leccos ovšem ukazuje na to, že odmítnout nereformované komunisty musíme především my sami. Dokud to neuděláme, budou dál sedět ve sněmovně a vždycky se najde nějaký politik, který bude v pokušení počítat s jejich hlasy.