Mlčte, nebo nás zabijou! Příběh Evy Benešové, rozené Weiszové
Židovské sdružení Hidden Child (Ukrývané dítě) vzniklo na počátku 90. let – poté, co byla ve Spojených státech založena Světová organizace židovských dětí přeživších holocaust. V Čechách zakládala sdružení Eva Benešová. Hledala vrstevníky, kteří přežili nacismus v úkrytech, dávala inzeráty do židovských listů i do novin. Jaký byl ale osud její rodiny? To je téma neděních Příběhů 20. století.
Eva Benešová se narodila 1. října 1940 v Praze, v rodině Weiszových. Otec Pavel Weisz pocházel z Maďarska, s Evinou matkou Pavlou se oženil roku 1939. V důsledku protižidovských represí se Weiszovi brzy dostali do existenčně krajně obtížné situace. Postupně se loučili s českými příbuznými, nastupujícími do transportů – nikdo z nich se z koncentráků a vyhlazovacích táborů nevrátil.
Vzpomínky Evy Benešové uslyšíte v neděli v Příbězích 20. století. Pořad, který tentokrát připravil Adam Drda, vysíláme na Českém rozhlase Plus v obvyklém čase - ve 20:10.
Pavla Weiszová se v prvních letech nacistické okupace zapojila do odboje. Když přišlo v roce 1942 rodině první předvolání do transportu, získali Weiszovi odklad, protože se jim zrovna narodilo druhé dítě, syn Petr. Po půl roce přišel další příkaz. Tehdy se rozhodli, že do transportu nenastoupí. S pomocí domovnice se ukryli v jednom ze zapečetěných bytů. Eva vzpomíná: „Několikrát přišly kontroly a pamatuji si, že jsme byli přikrytí nějakou dekou pod postelí nebo pod skříní. Museli jsme být potichu, rodiče nás varovali: ,Mlčte, nebo nás zabijou.‘“
Kdepak máš maminku?
Weiszovi se rozhodli, že z Protektorátu utečou. Otec se domluvil s jistou slečnou ze Slovenska, že mu za peníze přenechá své doklady, aby je mohla použít Pavla Weiszová k cestě do Budapešti. Obstaral vyhovující dokumenty i pro sebe a odjel s dětmi do Maďarska, kde se vydával za vdovce. Weizsovi potom žili v Lučenci na území jižního Slovenska, které zabrali Maďaři.
Když v roce 1944 začalo i v Maďarsku soustřeďování Židů a příprava deportací, musel Pavel Weisz nastoupit do pracovního tábora, z něhož se mu později podařilo uniknout. Mezitím se zbytek rodiny přestěhoval do obce, kde žili příbuzní, ale kdosi je udal. Skončili v Lučenci v ghettu, kam za nimi otec doputoval a domluvil tajnou cestu na Slovensko, kde našli všichni útočiště ve mlýně jistého pana Zpěváka.
Znovu se však stali obětí udání. Eva Benešová vzpomíná: „Jednou nás chytli. Byli jsme schovaní ve sklepě. Maminka tam zrovna nebyla, tatínek také ne a my jsme si s bratrem Petrem hráli. Pak jsem šla ven, bylo právě po dešti. Petr zůstal doma. Vedle mě se najednou někdo objevil ‒ já ho celého neviděla, viděla jsem jen holínky ‒ a říkal: ,To je hezká holčička.‘ Zároveň jsem slyšela: ,Co tu dělá to židovský dítě?‘ To už byli všichni Židé odtransportovaní. Pokračoval: ,Holčičko, ty si taková hezká, kdepak máš maminku? Doveď nás k ní.‘ Takže já jsem ho dovedla k nám. Maminka a tatínek i s námi pak byli předvoláni na úřad, kde byl taky nějaký Němec, a ptali se: ,Vy jste Židi?‘ Tatínek ukazoval naše falešné doklady a bránil se: ,No dovolte, přece vidíte, že jsem árijec. Tady se podívejte,‘ a postavil na stůl modrookého blonďatého Petříčka: ,Copak to je židovské dítě?‘“
Další útěk a ukrývání
Němci Weiszovým neuvěřili, dostali opět předvolání do transportu, opět nenastoupili a krátce nato obdrželi zprávu, že je ráno přijdou zatknout. Otec se v té době už zapojil do příprav Slovenského národního povstání, a tak utíkala jen matka Pavla s dětmi. Nejdřív jim poskytla úkryt neznámá žena po náhodném setkání, později se dostali do vesnice Mlázovo, kde našli domov u bratrů Miadokových: „U nich pak bydleli nějací němečtí vojáci a maminka s tou paní jim musely vařit, maminka i pekla. Uměla německy, což ale nesměla dát najevo, protože v tom kraji uměli většinou německy jenom Židi.“
Asi po dvou měsících, v zimě 1944‒1945, se přiblížila fronta. Weiszovi se ukrývali, ale když zeď jejich úkrytu zasáhla střela, rozhodli se přejít mezi bojujícími německými a sovětskými jednotkami do jiné vesnice. Pavla Weiszová byla v té době těhotná, čekala třetí dceru, která se narodila těsně po válce. Potom se šťastně setkali s otcem, osvobozeni byli 15. ledna 1945: „Slavil se mír. Všude se pochodovalo s československými vlajkami a zpívaly se nábožné písně. Pak ale začali střílet do vzduchu a my s Petrem jsme se tak strašně lekli, že jsme začali plakat, dostali jsme hysterický záchvat, že už to zase začalo. Všechny místní děti se nám strašně smály.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
