Ministr jako šéf soudců

Naskýtá se otázka, zda-li je ministrova hyperaktivita v tomto směru výrazem jeho příkladné pracovitosti nebo naopak symptomem něčeho nezdravého pro českou justici. Soudnictví tvoří podstatnou část jednoho z pilířů státní moci, moci soudní. Jednotlivé pilíře by měly být na sobě nezávislé a kontrolovat by se vzájemně měly systémem brzd a rovnováh. Pokud tedy ministr spravedlnosti, třeba jen mediálně, se stylizuje do role šéfa soudů a soudců, je nasnadě, že to nemůže být v pořádku.

U ministra Bureše nejde ovšem jen o mediální obraz. Svědčí o tom nejen jeho vyjádření ke zprávě ministerstva zahraničních věcí o stavu lidských práv, kterou dokonce obvinil z neznalosti správných informací. Přitom zpráva kritizuje přesně to, co české soudnictví pálí a o čem ví každý, kdo se se soudem kdykoli setkal. Zpráva například uvádí, že české soudy jsou nadále pomalé, a to v důsledku strukturálních a procedurálních nedostatků a chybějících financí. Přetrvávají dlouhé vyšetřovací vazby a věznice jsou obecně přeplněny. Tento stav je obecně znám.

Ministr zajisté může argumentovat, že podniká mnohé kroky, aby se tento stav změnil. Faktem ale zůstává, že výsledky se zatím dostavují jen velmi pomalu. Jednotlivé reklamní kauzy, kdy nějaký soud byl schopen odsoudit pachatele jednoduché kriminality za jediný den, pro celkový obraz soudnictví nestačí.

Na obhajobu soudů užil ministr i argument nově vypracovaného a schváleného zákona o soudech a soudcích. Právě tento zákon ovšem prezident republiky Václav Havel napadl podáním u Ústavního soudu. Prezident kritizuje přesně to, co se dá vytknout i celkovému vystupování ministra - přílišný vliv představitele výkonné moci na moc soudní. Prezident doslova v podání uvádí, že se tím porušuje princip brzd a rovnováh. Nelíbí se mu možnost posuzování odborné způsobilosti soudců ministerstvem a monopol ministerstva na vzdělávání soudců formou Justiční akademie. Stejně tak se pozastavuje nad vykonáváním úkolů státní správy soudy.

Zákon o soudech a soudcích ovšem obsahuje i další kontroverzní ustanovení, či spíše zachovává je z předchozího zákona. Sporné je například jmenování soudních funkcionářů ministrem. Zatímco předsedu Nejvyššího soudu jmenuje prezident, jmenování předsedy krajských, vrchních a okresních soudů je ve výlučné pravomoci ministra. A ten se nedávno velmi domáhal toho, aby i v případě jmenování předsedy Nejvyššího soudu s ním prezident konzultoval a dokonce vyjádřil veřejně své pochybnosti o odborné způsobilosti a autoritě prezidentovy kandidátky.

Mimochodem, bylo by zajímavé vědět, zda-li bude ministr naopak konzultovat s prezidentem kandidáty na předsedy nižších soudů. Možná je pravda, že prezident nemusel oznamovat jméno své kandidátky, aniž by si alespoň informativně nevyslechl názor širokého okruhu odborníků, včetně ministra spravedlnosti. Nic by se ani nestalo, kdyby znal také názor třeba vlády, premiéra nebo rozhodujících politických sil. Prezident má snad natolik silnou vůli, aby v případě nějakých tlaků, které by třeba takové sdělování názorů provázely, jim uměl odolat a uměl se rozhodnout podle svého svědomí. Jestliže se před takovými názory uzavírá, svědčí to o něčem zcela opačném než je sebedůvěra ve vlastní volbu.

Na druhé straně by se ministr spravedlnosti měl přestat chovat jako nadřízený všech soudců, protože je především politik a představitel moci výkonné. Dá se pochopit, že jako bývalý soudce mu role politika dělá problémy, ale v tom případě nemusel exekutivní funkci přijímat. Je totiž opravdu velmi nestandardní, aby se právě politik a ministr spravedlnosti tak ostře vyjádřil k možné budoucí předsedkyni Nejvyššího soudu. Zvláště, když jeho představa odborné způsobilosti soudce se odvíjí výhradně od let, které odkroutil u soudu. V jeho pojetí je pak na tom lépe soudce, který v klidu soudil v totalitním režimu, než soudce, který z důvodu emigrace nebo perzekuce soudit nemohl. To je velmi sporné kritérium.

Projevem naznačeného stavu je ostatně i citovaná anketa, podle které většina představitelů krajských a městských soudů si myslí, že ministr má právo hodnotit kandidáta na předsedu Nejvyššího soudu. Jde o soudní funkcionáře, jmenované podle zákona o soudech a soudcích právě ministrem, proto není divu, že pociťují větší loajalitu vůči ministrovi než soudkyni Nejvyššího soudu a možné jeho předsedkyni.

Na tom, aby soudní moc byla skutečně oddělena od moci výkonné, by měl mít zájem i sám ministr - soudce. Může se totiž stát, že až se třeba vrátí k soudcovského řemeslu, ministrem spravedlnosti už nemusí být bývalý soudce. A pak jeho velký vliv na soudce vynikne jako skutečný anachronismus.

ČRo 6 / RSE

6. března 2002

Napište nám: rse@cro.cz