Ministerská režie

16. leden 2007

V dnešní politicky nestabilní době je příjemné vidět, že výměna lidí na klíčových postech nenaruší kontinuitu práce úřadu. Nová ministryně kultury akceptovala komisi svého předchůdce pro výběr ředitele Národního divadla a nečinilo jí potíž se s jejím jednoznačným doporučením ztotožnit. Čtrnáctičlenná výběrová komise doporučila třinácti hlasy za ředitele Národního divadla Ondřeje Černého.

Dosavadního šéfa Divadelního ústavu shledala mezi pěti uchazeči o tuto prestižní funkci nejkompetentnějším. Tisková konference, na které Helena Třeštíková oznámila své rozhodnutí v kauze, která dlouhé týdny stresovala odbornou, ale i širokou veřejnost, trvala i se třemi dotazy novinářů necelé čtyři minuty. Tento detail také zasluhuje pochvatu. Ministryně ukázala, že má ve věci jasno, takže mohla vynechat konzultace s odpůrci a stoupenci dosavadního pověřeného ředitele. Národnímu divadlu po včerejšku nejspíše nehrozí stávka, protože se šéfem stává člověk, který od pohledu působí důvěryhodně.

Součástí koncepce, se kterou Ondřej Černý uspěl v konkurzu, je stabilizace Národního divadla, čili uklidnění vášní. Něco podobného bychom uvítali i v politice. Ta je bohužel už řadu měsíců divadlem stávkujících herců, kteří nejsou schopni si rozdělit role. Na představení, které nám předvádějí, jsme si nekoupili lístky, obtížně se orientujeme v ději a vůbec netušíme, kdy skončí. Je to drama, které nemá kvalifikovaného režiséra, takže události, které se odvíjejí samospádem, mohou snadno skončit ústavní krizí. Režisérka Helena Třeštíková by asi to jejich ochotnické divadlo ukončila v několika minutách. Už kvůli publiku, které se na to nemůže dívat.

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.