Minimum člena vlády

Vzápětí na to reagoval prezident Václav Klaus, když v diskusi se studenty brněnské Masarykovy university prohlásil, že Liškův dekret by, s ohledem na věk designovaného ministra, podepsal jen " s třesoucíma rukama". Běžný občan z toho může vyčíst tak nanejvýš to, že třicet let věku je pro ministra, podle Václava Klause, málo, zatímco jednatřicet let věku (tolik bylo ministru spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi z ODS v době jmenování) již je dostačující. Prezidentovy rozpaky nad tím, že třicetiletý ministr by měl být (cituji dle Idnes) "pánem nad všemi rektory", se zřejmě netýkají oblasti soudnictví, kde jednatřicetiletý ministr může být (analogicky) "pánem nad téměř všemi soudci".

Vzhledem k tomu, že Strana zelených jednala dlouho, složitě a zřejmě hluboce promyslela důvody, proč navrhnout za svého zástupce ve vládě mladého člověka, nechce se člověku věřit, že by v tomto případě jednali "zelení" jako "zelenáči". Tak tomu možná bylo před rokem, respektive v samých začátcích stávající koalice. V současnosti už jsou zjevně přiměřeně otrkaní i otrlí, a dá se předpokládat, že druhý pokus na umístění kompetentního odborníka do významné funkce ostře sledovaného resortu nechtějí jen tak promarnit.

Funkce ministra školství je v dnešní speciální situaci jednak náročná jaksi směrem dovnitř, k neustálenému prostředí celé vzdělávací soustavy, tak i plná výzev směrem navenek, opisem řečeno: náročná na manažerské schopnosti, jejichž hlavní využití je v zajištění hladkého a mocného přílivu financí z evropských fondů. V tomto smyslu je celkem jedno, jak starý či mladý je ministr. Důležité jsou a budou jiné schopnosti, popřípadě zkušenosti, což je kupříkladu cosi, co pan Liška, přinejmenším vzhledem k jeho politologickému vzdělání a k jeho sněmovní funkci předsedy výboru pro evropské záležitosti, má...

Stejně ale zůstává otázkou (čistě akademickou, samozřejmě) - zda by náhodou neměli ministerští kandidáti splňovat jakási minimální kritéria pro výkon plánované funkce. S výjimkou snad jen pomocných dělnických profesí, a teď musím přiznat, že ani tím si nejsem zcela jist, musí uchazeči o nějaké zaměstnání splňovat alespoň nějaké minimální požadavky svých budoucích zaměstnavatelů.

V poslední době, a není to jen ta nejposlednější, neboť i předchozí vlády v sobě skrývaly zajímavé úkazy, to vypadá, že pro funkce, přidělované vysokou politickou mocí, nejsou touto mocí vyžadovány nějaké standardizované minimální schopnosti. Jak může například mocnému úřadu pro místní rozvoj "vládnout" osoba nemocná cizího jazyka, když jednou z hlavních priorit úřadu je jaksi automaticky vyjednávání v cizím jazyce? Jak mohou vysoké politické funkce (a s tím spojené i jiné ústavní funkce) vykonávat osoby, které by za jejich vyjadřování i chování vyrazili z nejobyčejnější restaurace?

Proč se politické strany nezabývají nějakým minimálním prověřováním osobnostních i odborných předpokladů svých kandidátů na místa ve vyšších sférách politiky i správy státu? Vždyť si tím ve finále jen a jen škodí! Prabídný obraz špičkové politiky v médiích není jen smyšlenkou a dílem zaujatých novinářů. Ten si vyrábějí osoby, vmrštěné pojednou do pozic "celebrit", zcela samy. Jednoduše tím, že do rolí "významných osobností" vnitřně nedorostli.

Samotné stranické sekretariáty by přece mohly být pověřeny administrací například osobnostních psychotestů a zkoušek ze znalosti cizích jazyků, popřípadě zkoušek z orientace ve společenském styku, obratností v komunikaci se sdělovacími prostředky, a tak dále. V neposlední řadě by měly hodnotit i obratnost kandidáta v zacházení se svěřenými financemi - každý z ministrů vládne miliardovým rozpočtům, mnohému z nich by ale ředitelskou funkci nesvěřila ani mrňavá soukromá firma. O tom, že k onomu minimu by samozřejmě patřilo i hodnocení tzv. "morálního kreditu", snad nemusí být ani řeč. Partaje by tak mohly mít pěkně zmapované profily svých "oveček", a tím pádem by je pak o to snadněji a příhodněji mohly distribuovat do uvolněných špičkových funkcí. A to - ku prospěchu nejen svého, ale všech. Stát není firma na zajištění příjmů svých vysokých představitelů, jak by se mohlo zdát. Stát, alespoň si troufám doufat, je velká firma všech jeho občanů...

S připraveným zásobníkem stranami prověřených kandidátů by se jen těžko stávalo, že partaje nemají kam "hrábnout" a špičkové státoprávní funkce rozdávají jen za odměnu, pravda - s patřičným, zhusta jen mizerným výsledkem. V tomto smyslu nezbývá, než znovu zadoufat, že "Zelení" volili dobře a popřát panu Liškovi mnoho úspěchů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .