Miloš Zeman spasitel?

12. srpen 2008

Už dlouho putuje za Milošem Zemanem jeden významný návštěvník za druhým a političtí analytici si pak lámou hlavu, z jakých že to důvodů a co že z toho vlastně vzešlo. To vše je zahaleno rouškou tajemství. Naskytla se domněnka, že celé toto podnikání má být přípravou na návštěvu poslední.

0:00
/
0:00

Ta se bude podobat Libušinu poselstvu do Stadic. Jak známo, Přemysl Oráč pak zanechal sedlačení a uvolil se zasednout na knížecí stolec.

Zemanova ctižádost takový scénář nevylučuje. Dokonce je nutnou podmínkou, bez níž by jej bylo možno i radno pokládat za čirou absurditu. Podmínkou sice nutnou, ale nikoli dostatečnou. Tou další je nepomíjející Zemanův vliv na stranu, jejímž členem už není, ale kterou předtím vyvedl z bezvýznamnosti na přední místo politické scény. Pokud se tušená transakce podaří, bude pravděpodobně její první obětí právě ČSSD. Tou druhou bude nejspíš česká politika jako celek. Ona si o to říká už dnes.

Naši profesionální političtí představitelé svá zadání většinou nehledají, ale spíše jsou jimi zaskočeni. Jejich řešení nenalézají, protože je nedovedou pojmout a pojmenovat tak, aby o nich mohli jednat. Zpravidla se ocitnou ve sporu, který vylučuje rozumný kompromis, neboť sama povaha sporu je neprůhledná. Nebylo by tomu tak, kdyby do něj nevstupovaly zájmy, které jsou vzhledem k meritu věci postranní. Proto se nemohou stát součástí argumentace. Tento iracionální.rozhodovací proces samozřejmě k rozhodnutí nevede. Ono se možná nějak dostaví, ale není jasné jak a proč vlastně. Anebo se věc odloží, respektive nechá ze "vyšumět".

Zdá se, že takto nekompetentní, tedy i bezmocná politická elita (nebo její část) čas od času uvítá postup, který klasická terminologie označovala jako deus ex machina. Doslova to znamená "bůh ze stroje". V podřadných antických tragédiích nedokázal jejich autor vyřešit zápletku silami samotného dramatu, a proto nechal na scénu sestoupit na jakémsi stroji božstvo, které ji rozťalo. Termínu "deus ex machina" se dodnes užívá pro neočekávané rozuzlení neřešitelného problému odkudsi zvenčí. V politice bývá tím řešitelem takzvaná "silná osobnost".

Ideální demokracie není tomuto postupu nakloněna, protože sází na racionální rozhodovací proces. Uznává váhu osobnosti politika, ale podřizuje ji pravidlům. Říkáme jim "mantinely". Netroufám si hodnotit, která demokracie se dnes tomu ideálu blíží, protože i v zemích, jimž říkáme vyspělé, vnímám jejich demokracii jako víceméně unavenou, ale to je jiné téma. Pokušení spolehnout na takzvaně silnou osobnost je nepochybně vlastní demokraciím nezralým, začátečnickým. Je to pochopitelné: frustrovaná a nejistá společnost ráda svěří své strasti někomu, kdo ví, jak na to.

Všechny postkomunistické země tak začínaly. My měli nejprve Havla, pak Klause, kterého jsme vystřídali jeho blížencem Zemanem. Slováci měli Mečiara, ale dlouho bez něj nevydrželi, mají svého Fica. A Rusové konečně svého Putina. Jinde měli Wałęsu, Tudžmana aj. a bez nich tápou. Inu, budování demokracie je úkolem celých generací. Zda se to může dařit v době globalizace a sílícího populismu, je otázka.

Silná osobnost nepřichází zkrátka ani v životě hospodářském, někdy i jako "deus ex machina". Svého času měl plzeňskou Škodovku spasit pan Soudek, kladenskou Poldovku pan Stehlík. V ekonomice se však sázka na silnou osobnost prověří poměrně brzy. A v politice? Jak kdy. Někdy je "přehozením výhybky" - a pak se prostě jede jinudy. Politologové a političtí analytikové musejí v takovém případě brát v úvahu i mentalitu spasitele. Jeho způsoby myšlení, zakořeněné emoce a předsudky i jeho představy o sobě samém. Kalkulují-li tvůrcové české politiky i po 15 letech budování státu s tím, že jim Miloš Zeman kouzlem své osobnosti vytrhne trn z paty, je to krok zpět.

Je radno vidět dál než za humna. Kdo nemá rád Jiřího Paroubka, má k tomu pádné důvody. A zemanovským želízkem mu řádně zatopí. Ale prohlubovat vnitřní rozpory stále nekonsolidované sociální demokracie, která se přesto těší nejvyšším voličským preferencím, je riskantní. Bude to mít dopad na českou politiku jako celek. Předvídat jej nelze, ale bude pravděpodobně neblahý. Také Zeman na Hradě se asi nebude příliš lišit od Zemana ve Strakovce. Ledaže by se objevil nějaký další - "deus ex machina".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Příhoda
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.