Milan Slezák: Boj o předsednictví Evropské komise má svůj smysl

Mnozí, ne-li většina z nich, si utvrdí svou nechuť vůči spolku, který jim připadá odtržený od reálného života a který podle nich upadá do žabomyších sporů namísto toho, aby řešil skutečně důležité záležitosti. Jako je třeba dostatek pracovních míst.

Věc je sice složitější, spor o to, kdo má předsedat nové Evropské komisi zdaleka není jen další prestižní hádkou, plochou a zbytečnou – jenže ani tak se nedá popřít, že leccos tu zavání absurditou. Alespoň na první pohled.

Z Česka dobře známe spory o to, zda sestavením vlády má být (či musí být) pověřen čerstvý volební vítěz. Eurovolby vyhrála Evropská lidová strana, což je sdružení stran s převážně středopravou orientací. Jejím kandidátem na předsedu Evropské komise byl a je Jean-Claude Juncker, bývalý dlouholetý lucemburský premiér. Nikde však není psáno, že se předsedou komise stane právě on.

Čtěte také

Jeho politický osud se nebude odvíjet jen od hlasování v Evropském parlamentu, který musí nového předsedu Komise potvrdit (a pak schválit i jednotlivé členy komise, jež je jakousi evropskou vládou).

Nadále totiž platí, že předsedu komise nominuje Evropská rada – což je zasedání předsedů vlád a prezidentů členských zemí. A ti se výsledky eurovoleb mohou, ale také nemusejí řídit. Lisabonská smlouva jim ukládá pouze to, aby při výběru kandidáta na šéfa Evropské komise vzali volební výsledky v potaz.

Vedoucí sociálně demokratický kandidát Martin Schulz oznámil, že na základě výsledků voleb bude usilovat o získání místa předsedy Evropské komise|foto: ČTK/AP, A3602/_Frank Rumpenhorst,ČTK

Jenže oni zároveň berou v úvahu i jiné věci. Někteří, jako třeba britský premiér Cameron či jeho kolegové z Nizozemska a Maďarska, Junckera v čele Evropské komise nechtějí. Navzdory tomu, že stejně jako oni patří k pravému středu. Podle nich nazrál v Evropské unii čas změn – a Juncker je prý neprosadí.

On sám totiž pomáhal budovat Unii v podobě, která se přežila, jak říkají jeho kritici. Odvolávají se přitom na výsledky voleb. Chtějí Unii rozvolněnější a nevěří, že by ji takovou chtěl mít i eurofederalista Juncker.

Čtěte také

To je však jen jedna fronta boje. Další poziční válka se vede mezi národními vládami a Evropským parlamentem. Evropská lidová strana a Pokroková aliance socialistů a demokratů, která se v eurovolbách umístila hned za lidovci a jejíž kandidát na předsedu Evropské komise Martin Schulz ještě v pondělí tvrdil, že šanci by měl stejně dostat on, odsunuli spory stranou a vyzvali národní vlády, aby Junckera pověřili aspoň vyjednáváním o tom, zda se mu v europarlamentu podaří pojistit většinu.

Takovou, která by nakonec zajistila i jeho zvolení předsedou Evropské komise. Socialisté samozřejmě čekají, že by jim Juncker vyšel vstříc programově. Je však jasné, že v otázce, kdo má právo řídit Evropskou komisi, se stavějí po bok parlamentních kolegů, byť stranických rivalů, a proti národním vládám.

Evropa, ilustrační foto|foto: Sanja Gjenero, Stock Exchange

Tento spor je důležitý. Má-li Evropská unie projít proměnou, a to se po výsledku eurovoleb zdá být nutné, musí to být důsledek živých diskusí. Ba, tvrdých sporů. Způsob výběru předsedy Evropské komise z toho nevyjímaje.

Ke kompromisům se může dojít, ale nesmí se jimi začínat. A pro tento model se Jean-Claude Juncker, specialista na uhlazování hran a muž s pozoruhodnou názorovou flexibilitou, asi příliš nehodí.